Jak to bylo (a je) doopravdy?

http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/glosar/cesi-zatkli-osm-bin-ladinu_200845.html

http://www.novinky.cz/krimi/232536-teroriste-zatceni-v-cesku-posilali-penize-lidem-z-al-kaidy.html?ref=ostatni-clanky

http://regiony.impuls.cz/zpravy/pravo-z-ceska-sly-udajne-penize-lidem-z-al-kaidy/632845

 http://old.radio.cz/cz/zpravy/61625#8 

[22.12.2004 19:10 UTC] Martina Lustigová 

Ruské jednotky provedly razii v grozněnském centru Člověka v tísni

Ruské bezpečnostní síly podnikly v noci na středu v čečenské metropoli Grozném razii v domě, jehož část má pronajatou česká humanitární organizace Člověk v tísni. Podle agentury ITAR-TASS byly ve sklepě domu nalezeny zbraně a tajná tiskárna na falešné dokumenty. Při akci byl jeden člověk zabit. Mrtvým je podle šéfa organizace Člověk v tísni Šimona Pánka bratr jedné z tamních zaměstnankyň organizace Isa Sakajev. Šéf české mise Marek Vozka řekl, že nikdo z českých občanů v době operace na místě nebyl a informace o zbraních a tiskárně jsou pro něj překvapením. Organizace Člověk v tísni se rozhodně staví za urychlené a důkladné vyšetření události. „Pokud byl objekt, kde probíhají humanitární aktivity na pomoc civilistům, zneužit, jde o zákeřnou činnost, která je nejen nebezpečná přímo, ale ohrožuje i bezpečnost humanitárních pracovníků a příjemců humanitárních služeb a pomoci,“ uvedla organizace ve svém prohlášení. V domě, v němž ruské jednotky provedly razii, provozovala společnost Člověk v tísni vzdělávací středisko pro ženy. Organizuje například kurzy angličtiny, šití či práce s počítačem.

http://www.helpaman.org/cz/2011/03/26/blisty-cz-1/

Berkat z prdu kulička aneb kuplířská agentura

a OPU v kostce

Jana Ridvanová

Po uveřejnění mého posledního článku s názvem „Proč lidé utíkají z Kavkazu do Evropy?“, který popisuje zvěrstva především proruského režimu Ramzana Kadyrova v Čečně a z humanitárního pohledu podivuhodné působení některých našich tzv. humanitárních organizací a pracovníků, jsem obdržela několik emailů od spoluzakladatelky organizace Berkat Jany Hradílkové a ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) JUDr. Rozumka.

Pan Rozumek se cítí pohoršen a ukřivděn, protože jsem uveřejnila přepis rozhovoru, který s ním v OPU vedla stálá navštěvnice této organizace, od které bral v kanceláři OPU peníze za právní poradenství, které má daná organizace uprchlíkům poskytovat bezplatně. Na což také dostává granty od ministerstev.

Nicméně paní spočítala, že od ní ředitel OPU Rozumek vzal více než 50 000 Kč, aniž by jí dal jakýkoli doklad o převzetí peněz nebo s ní sepsal smlouvu. Pan Rozumek si nicméně myslí, že fakt, že v letech 2005 až 2009 působil jako právní koncipient, ho jako ředitele OPU opravňoval brát od uprchlíků v OPU peníze za právní pomoc. Navíc podle záznamu dotyčné od ní poslední peníze vzal v létě 2010.

Ředitel OPUdále naznačuje, že peníze, které převzal, byly dary. Pokud si pan Rozumek opravdu myslí, že když si řekne o peníze s tím, že bez nich to nejde, a považuje to za dar, tak má opravdu divné představy o projevech díků.

Dále se pan Rozumek rozčiluje, že dotyčné nesliboval trvalý pobyt. Ale nikdo přeci netvdil, že jí ho sliboval, ale že bral peníze za to, že jí psal žádosti o trvalý pobyt, když věděl, že je to „totální nesmysl“, jak mi sám napsal.

Ve veřejné reakci na můj článek se pak pan Rozumek na stránkách OPU celou věc snaží zahrát do autu tím, že můj článek označuje za „součást diskreditační kampaně organizace Pomoz jednomu člověku (reprezentovanou paní Demeterovou), která spočívá v očerňování zavedených nevládních organizací, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Ministerstva vnitra ČR s pravděpodobným cílem vytvořit si monopol na pomoc běžencům z Kavkazu“.

„Monopol na pomoc běžencům z Kavkazu“? Je zajímavé, jak pan Rozumek v pomoci uprchlíkům okamžitě vidí podnikatelský záměr, dokonce monopolizaci. Asi nedokáže pochopit, že by někomu opravdu šlo o reálnou pomoc člověku.

S lidmi, o jejichž zkušenostech s OPU, UNHCR či Berkatem a dalšími píši, jsem se osobně setkala a některé navštívila přímo v uprchlických zařízeních. Nicméně ani paní Hradílková nemůže pochopit, co mě vede k psaní podobných článků. Asi to překvapí jak paní Hradílkovou, tak pana Rozumka, ale ještě jsou mezi námi lidé, kteří nad hořkou realitou jen nemávnou rukou, ale snaží se ji změnit.

Mnoho lidí jde do humanitárně vyhlížejících organizací opravdu se záměrem pomáhat lidem, ovšem prioritou většiny podobných organizací – a především těch spolupracujících se státem – bohužel pomoc lidem není. Pak záleží na jedinci, zda se systémovému trendu přizpůsobí a stane se jeho součástí, nebo se rozhodne proti tomu něco dělat. Bohužel, většina lidí si nechce dělat problémy a volí chameleonské rozhodnutí splynout, což však neznamená, že by se tak v podobné situaci zachovali všichni.

Pan Rozumek se ve své obhajobě na stránkách OPU snaží nehezký obraz organizace, kterou řídí, svést na jakousi kampaň paní Demeterové a organizace Pomoz jednomu člověku, přičemž říká, že už před ní varoval i kolegy na Slovensku, kde se podle něj tato organizace uchyluje k podobným praktikám.

Pan Rozumek má pravdu v tom, že tato organizace se na Slovensku opravdu uchyluje k podobným praktikám, když jde o pomoc lidem proti nečinnosti orgánů a osob oficiálně zodpovědných za pomoc uprchlíkům.

Ve slovenském tisku byly tyto „praktiky“ celkem podrobně popsány.

BRATISLAVA. Ali Ibragimov a Anzor Čentiev zažili po vyše štvorročnom zadržiavaní v slovenskej väzbe prvé, i keď malé, víťazstvo na súdoch.

„Obrovskú radosť“ urobilo ich právnym zástupcom, ľudskoprávnym aktivistom Hane Demeterovej a Imranovi Ežievovi rozhodnutie Európskeho súdu pre ľudské práva z utorka. Dal im opäť nádej, že nakoniec nebudú vydaní na trestné stíhanie do Ruska.

Štrasburg sa rozhodol predĺžiť svoje predbežné opatrenie o tom, že obaja Čečeni nemôžu byť vydaní, na neurčito.

Čečeni dosiahli predbežné opatrenie vďaka novej sťažnosti, ktorú poslali súdu po tom, ako v septembri ich pôvodnú sťažnosť neprijal. Znamenalo to, že ich Slovensko môže vydať Moskve. Obaja sa ale bránia, že ako bývalým povstalcom bojujúcim za nezávislosť Čečenska im hrozí v Rusku mučenie.

Teraz sa pred európskym súdom sťažujú, že im slovenský advokát Martin Škamla neposkytol adekvátnu obhajobu. Doplnili aj nové svedectvá s dôkazmi o mučení iných Čečenov. Môžu tak dosiahnuť zvrat vo svojom prípade.

http://www.sme.sk/c/5652803/cecenov-sa-zatial-strasburg-zastal.html

Slovenský právník bral od uprchlíků, které zastupoval, peníze, přičemž v jejich případě prakticky nehnul v jejich propěch ani prstem. Takže když se někdo vloží do pomoci lidem, kterým nebyla poskytnuta adekvátní právní pomoc a dosáhne toho, že Evropský soud pro lidská práva bezprecedentně zruší své vlastní rozhodnutí, které vynesl díky špatné práci slovenských advokátů, tak takovou akci pan Rozumek považuje za diskreditační kampaň, a zmíněnou organizaci je podle něj třeba bojkotovat.

Mezi další, kteří se ozvali na můj článek, patřila i spoluzakladatelka Berkatu, Jana Hradílková.

Paní Hradílková mě nejdříve opravila s tím, že programy v Čečensku „nejsou a ani nemohou být humanitární“. Takovéto přímé doznání mě nejdříve překvapilo, ale paní Hradílkové zřejmě přijde normální daňovým poplatníkům, kteří na projekty přispívají, nejdříve nakukat, že Berkat poskytuje humanitární pomoc – viz. jejich vlastní definice:

Poskytujeme humanitární pomoc se zaměřením na strádající civilní obyvatelstvo, především sirotky, v čečenském hlavním městě Grozném.

A pak, když má někdo otázky k úrovni humanitárnosti jejich projektů, prohlásí, že čečenské projekty Berkatu „nikdy nebyly a nemohly být humanitární pomocí“.

http://www.firmy.cz/detail/477632-inbaze-berkat-praha-vinohrady.html

http://katalog.dobravec.cz/neziskove-a-humanitarni-instituce/humanitarni-organizace/pomoc-v-zahranici?page=2

Když jsem se snažila zjistit více o Berkatu, tak z komentářů samotné paní Hradílkové jsem se dozvěděla, že Berkat je: z prdu kulička, něco jako kuplířská agentura, a funguje jako informátor ministerstva vnitra.

http://www.berkat.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2&Itemid=2

Poslední doznání z úst paní Hradílkové bylo vzhledem k výpovědím řady lidí, se kterými jsem dělala rozhovor a kteří mají s Berkatem osobní zkušenost, asi nejzásadnější. Paní Hradílková otevřeně mluví o spojitosti mezi finanční podporou MV jejich projektu v Čečensku a o zájmu MV získávat od Berkatu informace o politické situaci v zemi, přičemž ministerstvo pak podle těchto „informací“ posuzuje žádosti uprchlíků o azyl.

„Nicméně projekt se i nadále daří realizovat, a to i díky motivaci MV, což potvrzují opět slova J. Hradílkové,“ píše se na webu migraceonline.cz, kde je paní Hradílková citována:

„Ministerstvo vnitra má zájem o to, aby projekt pokračoval, protože oni potřebují vědět, jak se to v té zemi má. Potřebují informace … také kvůli migrační nebo azylové politice. … Jedná se především o informace ohledně společenské situace, stability v zemi, ohledně toho jak fungují jednotlivé rezorty, o infrastruktuře, jak funguje komunikace mezi vládou a občany… Prostě reálný pohled na to, jak to tam je.“

http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2186270#_ftnref4

Diktátorské praktiky režimu Ramzana Kadyrova v Čečensku jsem, doufám, dostatečně popsala v předchozím článku. Navíc informace o jeho brutalitě dokumentuje řada disidentů a lidskoprávních organizací včetně např. Amnesty International. Nicméně podle paní Hradílkové z Berkatu, který mezi své úspěchy řadí spolupráci s místními ministerstvy, se Kadyrov „s nadlidským úsilím autokratického vůdce všemožně a s téměř neuvěřitelnou pílí a energií snaží přesvědčit svůj národ o tom, že pro něj chce jen to nejlepší“.

„A po pravdě řečeno – do určité míry vládne mezi všemi, se kterými jsem měla možnost mluvit, jistý konsenzus o tom, že se mu to prostě daří. Mockrát jsem za poslední dva tři roky slyšela totéž – ať je to jak chce, tento člověk pro nás ze všech našich hlavounů udělal nejvíc. Rámec těsný, ale s prostorem k žití…“, píše Hradílková 9.06.2009 a pokračuje ve chvále proruského diktátora.

„Oproti předchozím návratům z krátkých návštěv severního Kavkazu se ale jedno v mých pocitech změnilo – vědomí velké změny v náladě lidí. Jakoby se zmenšila míra strachu, stresu a nejistoty,“ tvrdí Hradílková a dodává, že ví dokonce o rodinách, ke kterým se vracejí příbuzní z emigrace.

http://www.cecna.cz/?cz_detail_clanku=&artclID=35

Lidé se do Čečenska z Evropy opravdu vracejí, ale ne proto, že všude dobře – doma nejlíp, ale především proto, že některá ministerstva vnitra si platí organizace, které jim poskytují požadované „informace“, na jejichž základě pak rozhodnou o deportaci či odmítnutí azylu člověku z tzv. stabilizované země. Na věci pak pro ministerstva nic nemění zprávy jiných lidskoprávních organizací či aktivistů, kteří informují o mučení, mizení beze stopy či mimosoudních popravách.

Příkladem odmítnutí pomoci člověku, který utíká před nelidskými podmínkam z tzv. stabilizovaného domova, může být osud jednoho z čečenských uprchlíků u nás, kterému bylo dva měsíce předtím, než byl výše citovaný článek paní Hradílkové napsán, odmítnuto prodloužení tzv. doplňkové ochrany.

Z rozhodnutí OAMP MV ze dne 17. 4. 2009: MV ČR, OAMP, rozhodlo ve správním řízení o prodloužení doplňkové ochrany o žádosti, kterou podal dne 11. 3. 2009 pan R. O., takto:

ŽÁDOST O PRODLOUŽENÍ DOPLŇKOVÉ OCHRANY SE ZAMÍTÁ

V průběhu pohovoru jmenovaný uvedl, že o prodloužení doplňkové ochrany žádá, protože nemá jistotu, že bude ve vlasti v klidu a bezpečí. …Jmenovaný se stále obává, že se mu tam něco stane. Nemá podle svých slov jistotu, že zůstane v případě návratu do vlasti naživu… Současná čečenská vláda podle jeho tvrzení pronásleduje ty, kteří ze země utekli… Jmenovaný dále uvedl, že měl známé Čečence, kteří z vlastní iniciativy ukončili azylové řízení v ČRa vrátili se domů, ale zmizeli….

Správní orgán k tomu… uvádí, že situace v Čečensku a zejména pak v jeho hlavním městě Groznyj, odkud žadatel pochází, se zvláště v posledních 2 letech změnila. Stabilizovala se a obnova země a zejména pak jejího hlavníhoměsta významně pokročila… Starost o bezpečnost převzaly čečenské bezpečností složky…

Jeho tvrzení o tom, že ti, kteří z Čečenska uprchli, jsou po svém návratu do vlasti pronásledováni čečenskou vládou, jednoznačně vyvracejí výše uvedené informace o zemi původu, v nichž je naopak uvedeno, že čečenská i ruská federální vláda velmi stojí o to, aby se čečenští uprchlíci vrátili do vlasti. Projekty zaměřené na podporu a zpětnou integraci utečenců jsou štědře dotovány z federálních i místních zdrojů.

Rozhodnutím OAMP se také ocitli v nebezpečí života M.A. (vyhoštěn z ČR po odmítnutí azylu v r. 2007, po roce a půl skrývání se v Čečensku byl opět nucen požádat nelegálně odjet a žádat o azyl v EU), a A. A. (azyl odmítnut v r. 2009 s odůvodněním, že účastníci čečenského odboje byli v Rusku amnestováni – městský a následně Nejvyšší správní soud rozhodnutí OAMP zrušil).

http://www.cecna.cz/?cz_detail_clanku=&artclID=21

A paní Hradílková v rámci stížnosti na můj článek píše, že projekty Berkatu zadané OAMP „ve svých důsledcích pomáhají OAMP snižovat počty nelegální migrace“.

V kontrastu s uvedeným jsou také fakta z dopisu Michaelu Kocábovi Světlany Gannuškinové, kandidátky na Nobelovu cenu míru, předsedkyně výboru „Občanské pomoci“, členky správní rady společnosti „Memorial“, členky Rady prezidenta Ruské federace pro podporu občanské společnosti, instituce a lidská práva a členky vládní komise pro migrační politiku:

“Od 25. února do 1. března 2010 jsem byla v Čečensku. Musím uvést, že poprvé po mnoha letech se setkávám s takovou obrovskou mírou strachu a podezřívavosti. Obyvatelé, kteří přišli o všechno poté, co jejich domovy byly vypáleny Kadyrovovými muži, propuštění ze zaměstnání, nacházející se v zoufalé bídě, jsou zastrašeni do takové míry, že některé z těchto rodin se neodvážily přijít k nám ani pro materiální podporu…

Všichni obyvatelé Čečenska musí neustále a veřejně obdivovat nejen úspěchy sociálně-ekonomické sféry v Čečensku, ale také osobnost jejího vůdce. Jediná, avšak nikoli absolutní záruka bezpečnosti, zejména pro mladé lidi, je provádět v bezprostřední blízkosti Ramzana Kadyrova a s ním ty krvavé zločiny, které jsou nyní v Čečensku často skrývány příbuznými obětí, protože se nemají kam obrátit o pomoc…

V takové situaci jak deportace, tak vydávání etnických Čečenců do Ruska je nepřijatelné a je proti Úmluvě OSN z r. 1951. Stejně jako proti hlavním ustanovením Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.“

Tvrzení paní Hradílkové o tom, že je čečenský diktátor pilný vůdce, který se s nadlidským úsilím snaží přesvědčit svůj národ, že pro něj chce jen to nejlepší, svědčí buď o naprosté nevědomosti o realitě života v Čečně (což je vzhledem k tomu, že Hradílková s dalšími příznivci Berkatu do Čečenska jezdí několikrát ročně, značně nepravděpodobné), nebo o její roli ve vytváření proruské propagandy v českých mediích a pro účely zájmů MV. Hradílková by zde jistě namítla, že se o Kadyrovovi vyjařuje i kriticky, nicméně její kritika je v kontrastu s chválou, která byla výše citována, neprosto nepodstatná. Takováto taktika chvály a menší alibistické kritiky naopak naznačuje účelové mlžení situace.

Ale vzhledem k tomu, že si Hradílková ve stížnosti na Britské listy a můj předchozí článek pochvaluje skutečnost, že Berkatu “bylo umožněno v Čečensku pracovat na základě transparentní místní objednávky” a považuje to “v oblasti zahraniční pomoci za unikátní a osvícené angažmá ČR”, tak už se snad ani nedá hovořit o taktice…

Můj předchozí článek paní Hradílková považuje za psaný “nepochopitelně štvavým tónem” za účelem diskreditovat její práci.

Pokud bych měla použít výraz „štvavý tón“, vztahoval by se k webu www.eurabia.cz, který Hradílková na svém blogu řadí mezi oblíbené. Zmíněný web je – nejen podle mého názoru – nenávistně laděný a islamofobní. Tedy na první pohled dosti nesourodý s aktivitami Hradílkové v muslimském Čečensku.

Mezi hlavní deklarované aktivity Berkatu u nás patří pomoc uprchlíkům. Kdyby tedy Hradílkové opravdu ležel na srdci osud Čečenců, tak jistě mohla hlasitě podpořit iniciativu Michaela Kocába a Rady vlády pro lidská práva ohledně znemožnění deportací čečenských uprchlíků do Ruska.

Hradílková ve stížnosti na můj článek dále tvrdí, že od Ministerstva vnitra respektive OAMP nedostává dotace na vlastní projekty.

“Ministerstvo vnitra respektive jeho odbor OAMP nefiguruje ve vztahu ke sdružení Berkat jako jeho sponzor, ale jako zadavatel projektů, které ve svých důsledcích pomáhají snižovat počty nelegální migrace.”

Takže OAMP Berkatu nejen platí, ale dokonce i zadává projekty?

Na vládním webu se v dokumentu s názvem “Informace o realizaci hlavních oblastí státní dotační politiky vůči nestátním neziskovým organizacím pro rok 2008” uvádí v rámci zahraniční rozvojové pomoci ministerstva vnitra:

Občanské sdružení Berkat – projekt „Komunitní centrum Doezal“ – rozvojový záměr projektu byl zaměřen na zlepšení ekonomicko-sociálního postavení žen, zejména živitelek rodin ze sociálně nejslabších vrstev. Hlavní aktivitou projektu byla podpora stávající iniciativy formování svépomocného komunitního centra v Grozném. Poskytnutá dotace na rok 2008 byla ve výši 2.000 tis. Kč.

http://www.vlada.cz/assets/ppov/rnno/publikace/informace_o_HO_2008.pdf

„Kredit Centra Doezal v Grozném vzrůstá, což má i důsledky v podobě několika konkrétních skutků podpory ze strany místní státní administrativy, realizované jak vůči kolektivu Centra tak vůči jednotlivým rodinám, které jsou jeho klienty…

Jak se mají dnes naše přítelkyně z Doezalu (neboli také z občanského sdružení zvaného Regionalnyj Obščestvennyj Fond Semja)?“

http://www.cecna.cz/?cz_detail_clanku&artclID=11

“Na sklonku roku 2005 pomohlo občanské sdružení Berkat založit několika ženám v Grozném nevládní organizaci Fond Semja.”

http://www.cecna.cz/?cz_projekty=

Takže projekt Doezal (neboli občanské sdružení zvané Regionalnyj Obščestvennyj Fond Semja) pomohlo založit v r.2005 občanské sdružení Berkat, na projekt „Komunitní centrum Doezal“ dostalo dotaci MV v r.2008 občanské sdružení Berkat, ale “Ministerstvo vnitra respektive jeho odbor OAMP nefiguruje ve vztahu ke sdružení Berkat jako jeho sponzor.”

Na názor ohledně aktivit Berkatu v Grozném jsem se zeptala lidsko-právního aktivisty Imrana Ežieva, dřívějšího člena Moskevské helsinské skupiny a dnes poradce belgického europoslance Barta Staese.

Ežieva mimo jiné udivilo zjištění, že spolupracovnicí Berkatu v Grozném je také Lolita A., která je na stránkách Berkatu prezentována jako mladá studentka čtvrtého ročníku práv přesto, že je Lolitě podle pana Ežieva něco málo pod čtyřicet. Podstatný je však fakt, že v roce 2001 ji propustil ze své kanceláře Společnosti rusko-čečenského přátelství v Grozném, kterou založil společně se Stanislavem Dmitrievským, laureátem Mimořádné ceny pro lidsko-právní žurnalistiku organizace Reportéři bez hranic. Lolita podle něj předávala záznamy o činnosti organizace ruské tajné službě FSB a díky ní byl pan Ežiev zatčen, vězněn a mučen. Po zadržení mu Lolita z kanceláře odnesla veškerou techniku.

Společnost rusko-čečenského přátelství se dožadovala vyšetřování válečných zločinů v Čečensku.

Dále pana Ežieva zarazila informace o spoluzakladatelce Berkatu, Petře Procházkové, kterou se dozvěděl z jejího profilu na Facebooku: „V době diverzní akce Šamila Basajeva se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice.” Jeden s nejbližších lidí Basajeva, jak řekl Ežiev, byl totiž Aslanbek zvaný „Velký“, tehdejší muž Petry Procházkové. Šlo tedy o nabídnutí se jako rukojmí svému vlastnímu muži? – udivoval se Ežiev.

Když jsem s panem Ežievem mluvila o dva týdny později, potom co se lidí v Grozném zeptal na působení Berkatu, bylo mi sděleno, že Berkat a další podobné organizace, které jsou financovány ministerstvy jiných zemí, jen sbírají informace pro své grantodárce. Jejich práce nemá nic společného s lidskými právy či obnovou občanské společnosti. Pokud by měla, tak by Čečence neučili sázet zeleninu, ale snažili by se jim např. zajistit právní pomoc, které je tak zoufalý nedostatek.

http://www.mvcr.cz/clanek/vysledek-vyberoveho-dotacniho-rizeni-na-projekty-zahranicni-rozvojove-spoluprace-v-roce-2010.aspx

http://www.mvcr.cz/clanek/vysledek-vyberoveho-dotacniho-rizeni-na-projekty-zahranicni-rozvojove-spoluprace-v-roce-2009.aspx