O dvou vězněných Čečencích na Slovensku…

O dvou vězněných Čečencích na Slovensku, Zuzaně Fialové a výbuchu v Domoděvovu (aneb co s čím souvisí)

            Začátkem  listopadu 2010 se v Bratislavě konalo Středoevropské fórum. V jeho rámci se na panelu označeném číslo tři konala diskuse s názvem Náměstí nesouhlasu. Hosty byly dva z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa – Viktor Fajnberg a Natalija Gorbaněvskaja, dále slovensko – švýcarská básnířka Irena Brežná, český aktivista a hudebník Michael Kocáb a slovenská herečka Zuzana Fialová, známá z filmů Babí léto a Obsluhoval jsem anglického krále. Zuzana Fialová se ujala přednesu slovenského překladu básně Natalije Gorbaněvské „Náměstí nesouhlasu“ o pěti minutách demonstrace na Rudém náměstí 25. srpna 1968.

            Po poezii dostal slovo Michael Kocáb, i jeho vystoupení bylo emotivní, ale do poezie mělo hodně daleko; tvrdě kritizoval neustálé porušování lidských práv v současném Rusku a Kadyrovův režim v Čečensku označil za genocidní. Mluvil dlouho, když mu Irena Brežná zřetelně naznačila, že je třeba poskytnout čas dalšímu hostu.

            A tím byl právě Viktor Fajnberg – ten, kterému při demonstraci na Rudém náměstí vyrazili čtyři zuby, a následně byl zavřený pět let v „psychušce“, když mu soud stanovil diagnózu „schizofrenie s paranoidním syndromem projevujícím se politickým disidentstvím“. Zažil na vlastním těle „vyšetřovací“ metody, kterými mučili ty politicky nepoddajné a nepohodlné. Po propuštění v roce 1974 opustil Sovětský svaz, od roku 1978 žije ve Francii. Do Ruska se mu podařilo vrátit v roce 1995, a ihned se vydal do krvácející rány na těle Ruské federace – do Čečenska, které tehdy Rusové bombardovali. Je jedním z těch, kteří na vlastní oči viděli, co se v Čečensku děje. Viděl i takové „maličkosti“ jako z Moskvy vypravené náklaďáky napěchované fundamentalistickou muslimskou literaturou. Činnost ruské tajné služby FSB za účelem připravit si na Kavkaze nepřítele byla důsledná. Vlastně obou tajných služeb, včetně té vojenské GRU, pro niž dle mnohých důvěryhodných zdrojů měl pracovat i údajný protiruský bojovník za samostatné Čečensko Šamil Basajev. Však také svou „odbojovou“ činností čečenské věci hodně škodil. Jméno Basajev je v Česku známé hlavně ze zpráv o atentátech a teroristických činech; měl přátele i v jedné české  organizaci, oficiálně tehdy prezentující humanitární pomoc lidem na Kavkaze. Jenže po Fajnbergově návratu do Francie snaha upozornit na stav věcí narazila na hradbu odtažitého mlčení, ze strany novinářů i politiků demokratické Francie.

            Proto snad ani nepřekvapuje, když na fóru v Bratislavě v r.2010 v tématu navazuje na Michaela Kocába. Vypráví o svých zkušenostech, dřívějších i současných. Vypráví, jak mu právě dnes při jeho pobytu v Bratislavě volali z Ruska, že byl surově zbit novinář Oleg Kašin. A dále vypráví o své včerejší apelaci společně s Natalijí k premiérce Radičové ohledně dvou Čečenců, dřívějších účastníků odporu proti ruské federální armádě. Ti jsou vězněni bez soudu a vyšetřování pátým rokem na Slovensku, kde neúspěšně požádali o azyl a měli být již deportováni zpět do Ruska se stávajícím stalinským terorem v Čečensku – a tím pádem vydáni na mučivou smrt.

            A tak byla  herečka Zuzana Fialová přítomna představení, kdy zapůsobila svým uměleckým přednesem, a zároveň se dozvěděla o dvou Čečencích vězněných na Slovensku, o kterých předtím třeba nikdy neslyšela, a pokud ano, tak asi jen to, co se doposud psalo ve slovenských novinách: že se jedná o dva bandity a teroristy, jejichž vydání Rusko žádá.

            Jeden měl 17, druhý 11 let, když začala čečenská válka. Za pár let považovali za samozřejmé, že i oni bojovali za Čečensko proti Rusům. Válka je poznamenala – jeden zůstal bez oka, druhý s žaludečními vředy, oba s těžkým odrazem na psychice. Později se rozhodli utéct, a Rusové je obvinili z vraždy dvou svých vojáků. V roce 2006 se jim podařilo překročit ukrajinsko – slovenskou hranici. A když je na Slovensku chytili, zakrátko je vsadili do vězení. Sice nebyli odsouzeni, ale vězení už několik let neopustili. Snažili se přesvědčit, že v případě jejich vydání do Ruska jim hrozí smrt. Marně. Nepřesvědčen zůstal i Evropský soud pro lidská práva, natož slovenští úředníci, ujištěni těmi ruskými, že Čečencům žádné politické nespravedlivé procesy nehrozí a na trest smrti je v Rusku přece moratorium. V září 2010 se už domlouvaly mezi slovenskými a ruskými úřady podrobnosti kolem vydání. Ruské šampaňské na Lubjance muselo téct proudem.

            Když se v listopadu 2010 objevili v Bratislavě lidé ze sousední země – z Česka, kteří byli situací šokováni, a rozhodli se pro ty dva Čečence něco udělat, dívali se na ně všichni s posměchem: vždyť už je přece rozhodnuto i Evropským soudem pro lidská práva, který žalobu slovenského advokáta Čečenců proti Slovensku ani nepřijal; prostě souhlasil se slovenskými soudy, že je možné je vydat, protože prý ruská strana garantuje, že je nikdo mučit nebude. A stejně tak jejich stoupenci – lidsko-právní aktivisté z jiných zemí. Jen bezmocně krčili rameny, že ti dva čečenští mladíci  jsou odepsaní, a je třeba se snažit pomoci aspoň jiným, kteří ještě mají šanci. Jedním z těch, kteří se snažili prosadit nevydání, byl právě i Michael Kocáb. Ještě si k tomuto tématu vzal na bratislavském fóru po něm slovo Viktor Fajnberg.

            A u toho byla Zuzana Fialová.

            A tak, když 12. listopadu 2010 odcházela faxem nová stížnost Evropskému soudu pro lidská práva, mimo jiné s poukázáním na špatnou obhajobu slovenského advokáta, který dříve do Štrasburku ani nepředložil všechny jemu doručené důkazy ve prospěch obviněných, považovalo to hodně lidí na obou stranách za zoufalý akt. Jenže pak přišel šok. Šok s velkým Š. Evropský soud se vůbec nemusel napodruhé zabývat věcí, kterou již jednou řešil. Ale zabýval se jí. A bezprecedentně změnil své vlastní rozhodnutí – vydání Čečenců do Ruska 15. listopadu předběžně zakázal. Soud zohlednil v důkazech popsané případy, kdy ti, kteří uvěřili ve svou bezpečnost, se vrátili do Ruska – a zmizeli. Nebo se o nich ví… kde jsou zavřeni a mučeni.

          Ten šok na ruské straně byl možná tak velký jako Rusko samo.

          Slovenský tisk začal uveřejňovat podrobnosti o už ne tak růžovém životě obviněných Čečenců, i těch zatím neobviněných v Rusku, a pochybnosti o jejich vině.

           Impérium se urazilo.

           24. ledna 2011 prožívali lidé na moskevském letišti  Domoděvovo peklo. Mnozí je nepřežili. Mrtví byli i cizinci, a mezi zraněnými slovenská herečka Zuzana Fialová. Kdo je atentátníkem, vědí pouze ti, kdo atentát připravili. Chaoticky se světu vyhlašovalo několik verzí, nakonec flaška namířila na rodáka z Kavkazu. A ruské velvyslanectví v Bratislavě ihned zdvihlo prostřednictvím slovenských médií pomyslný prst v duchu: Vidíte to?! Vidíte?! My vás žádáme o vydání zločinců z Kavkazu! A vy nechcete - a oni ?! Podívejte se, co dělají! Třeba vaší populární herečce, která jen šla pro zavazadlo, NÁHODOU zrovna v době výbuchu!!! (A NÁHODOU to byla ona, která byla u toho, když ten Fajnberg s Kocábem lobovali za ty dva!)

            Zabralo to na Slovensku?

            Obávám se, že u mnohých ano. A Rusové nemusejí znát ani podrobnosti z umělecké dráhy Zuzany Fialové, např. to, že když před třemi roky v SND zkoušeli Tri sestry, Roman Polák a Martin Porubjak zasadili děj této hry na Kavkaz, který okupují ruští vojáci. Ale nedivil bych se, kdyby i o tom Rusové věděli. A mediální zájem o samotnou Fialovou v nemocnici? Moskevský starosta, ministryně zdravotnictví, desítky kamer…

            Co byla vlastně náhoda – že byla zraněna nebo že přežila? My tady v žertu říkáme, že náhoda je sviňa. Ale pokud s sebou bere lidské životy, pak to je hodně velká svině.

http://www.domodedovo.ru/ru/main/news/press_rel/?ID=2978

V r.2010 moskevské letiště Domodědovo odbavilo 22 253 529 pasažérů.

Jaká je pravděpodobnost, že NÁHODOU se pár metrů od místa osudného výbuchu ocitne slovenská herečka?

           Jde o náhodu, nebo o vědomé spuštění ruské rulety?

Milan Doupovec