blisty.cz (2)

4.3.2011
·
Česko mezi Brežněvem a Brežněvem:
Proces, aneb Cesta tam a zase zpátky
Otevřené dopisy nejen ministru (ne)spravedlnosti
·
·
Paříž 3.2. 2011
Panu Jiřímu Pospíšilovi, ministru spravedlnosti České republiky

Vážený pane ministře,

čeští lidskoprávní aktivisté mě informovali o Vašem rozhodnutí vydat Aliho Atsaeva, uprchlíka nacházejícího se v České republice, ruským úřadům. Nevím, zdali obvinění ruské prokuratury odpovídá skutečnosti. V každém případě v situaci, v jaké se nachází soudnictví Ruské federace, se obzvláště aktuální stává známá formulace „v pochybnostech ve prospěch obviněného”. V takové věci „přitěžující“ a fakticky rozhodující skutečností může být účast Aliho Atsaeva v obraně své země před ruským vpádem, který první prezident Vaší republiky nazval „válkou s charakterem genocidy“.

Vydání uprchlíků do země, kde se fabrikují soudní procesy, vraždí političtí protivníci, kde mizení nežádoucích svědků a mučení vyvolaly protesty dokonce i Evropské unie, která se ve vztahu k nepředvídatelnému sousedovi chová tradičně „umírněně“, se nemůže přijímat jinak, než jako přinášení lidských obětí na oltář „porozumění“ s dvouhlavým putinsko-medvěděvským režimem. Mým přátelům i mně je obzvláště hořce z toho, měkce řečeno, že toto nepříliš ušlechtilé gesto pochází ze země, která sehrála obrovskou roli v našich životech. Měl jsem dojem, že dvojitá zrada, jejíž obětí se Váš národ stal ve dvacátém století, zanechala v jeho vědomí hlubokou stopu.Možná proto si Česko uchránilo nepsaný status jediné neantisemitské země v Evropě.

Když jsem byl se svými přáteli několik týdnů po Sametové revoluci pozván do Prahy, řekli nám, že ve staré knize pražské radnice potažené býčí kůží jsou naše jména vepsána na místě vyškrtnutého jména Leonida Iljiče Brežněva.

Jestli je to pravda, nebylo by čestnější včas je vymazat a vrátit na jejich místo jméno soudruha Brežněva, nebo ještě aktuálněji pánů Putina a Medvěděva?

S úctou,

Viktor Fainberg

Tímto bych se ráda připojila k otevřenému dopisu Viktora Fainberga, se kterým jsem tento týden navštívila jinou evropskou zemi při řešení podobných případů.

Vážený pane ministře,

jsem hluboce znepokojena Vaším rozhodnutím ze dne 24.2.2011, kterým bylo povoleno vydání občana Ruské federace čečenské národnosti, pana Ali Atsaeva, nar. 2.2.1966, k trestnímu stíhání do země původu. Stalo se tak, aniž byste vyčkal – v rozporu s explicitně vyjádřeným stanoviskem Nejvyššího správního soudu ČR (formulovaným v rozhodnutí č.j.: 4 Azs 10/2010 ze dne 10.08. 2010), se kterým jste byl seznámen kupříkladu přípisem obhájce vydávaného ze dne 8.9.2011 – pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, respektive vůbec jakéhokoliv rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany!

Výše specifikovaným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud ČR kasační stížnost OAMP ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 01.12. 2009, č.j. 4 Az 2/2009, kterým bylo rozhodnutí OAMP ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k novému projednání. Ministerstvo vnitra tak bylo a je v korelaci s tímto rozsudkem povinno znovu a tentokrát již řádně a důkladně projednat žádost vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud ČR navíc v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě plně reflektoval argumenty prezentované vydávaným, respektive jeho obhájcem a naopak vyvrací právní argumentaci OAMP ministerstva vnitra. Zejména a především však senát Nejvyššího správního soudu ČR na straně 11 (a dále opakovaně na straně 12) rozsudku explicitně konstatuje, že – cituji: „V otázce posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a azylu je však třeba poukázat na to, že rozhodnutí o povolení vydání nesmí nastat dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně, tj. i včetně případného soudního přezkumu“. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze tedy nejen dovodit, že OAMP ministerstvo vnitra postupovalo ve věci vydávaného jednoznačně nezákonně (což zřejmě v příčinné souvislosti vedlo k rozhodnutí o vydání vydávaného k trestnímu stíhání do Ruské federace), ale také, že Vaše rozhodnutí/b> o případném vydání jednoznačně nemělo být vydáno dříve, než bude pravomocně (včetně soudního přezkumu) rozhodnuto o výsledku řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany pana Ali Atsaeva.

Z výše uvedených důvodů na Vás proto, pane ministře, apeluji, abyste své rozhodnutí v co možno nejkratším termínu přehodnotil, vydané rozhodnutí zrušil a buď vyčkal na výsledek řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, tak jak to vyžaduje Nejvyšší správní soud ČR, nebo abyste aplikoval – vzhledem k rozsáhlé a odůvodněné argumentaci – ustanovení §399 odstavec 2 trestního řádu rozhodl tak, že vydání není přípustné, neboť v případě vydání by byl přímo a závažně ohrožen život pana Ali Atsaeva, respektive by jeho vydáním došlo k porušení článků 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána.

S pozdravem,

Mgr. Jana Ridvanová

V Praze dne 3.3.2011

·

Ministr spravedlnosti
JUDr. Pospíšil
Ministerstvo spravedlnosti ČR
Vyšehradská 16
128 10 Praha 2

k č.j.: 2727/2008-MOT-T/59

Vážený pane ministře, bývalý kolego,

jsem nemile překvapen a rozhořčen Vaším rozhodnutím ze dne 24.2.2011, ve kterém povolujete na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.9.2010 vydání občana Ruské federace, Ali Atsaeva k trestnímu stíhání do Ruské federace. Vážím si Vaší odborné erudice a nedokáži si tudíž tento Váš krok vysvětlit jinak, než jako mechanický podpis pod materiál, který vypracovali Vaši úředníci, aniž byste se blíže seznámil se všemi souvislostmi.

Postupoval jste totiž v rozporu s explicitně vyjádřeným stanoviskem Nejvyššího správního soudu ČR formulovaným v rozhodnutí č.j.: 4 Azs 10/2010 ze dne 10.08. 2010, ve kterém Nejvyšší správní soud ČR zamítl kasační stížnost OAMP ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 01.12. 2009, č.j. 4 Az 2/2009, kterým bylo rozhodnutí OAMP ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k novému projednání. Ministerstvo vnitra je tímto rozsudkem povinno znovu a řádně projednat žádost vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany. Senát Nejvyššího správního soudu ČR na straně 11 a 12 rozsudku explicitně konstatuje:

„V otázce posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a azylu je však třeba poukázat na to, že rozhodnutí o povolení vydání nesmí nastat dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně, tj. i včetně případného soudního přezkumu“.

Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu lze tedy dovodit, že Vaše rozhodnutí o případném vydání nemělo být vydáno dříve, než bude pravomocně (včetně soudního přezkumu) rozhodnuto o výsledku řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany pana A. A. “.

V nedávné minulosti jsem vás obeslal celou řadou materiálů vrcholných světových institucí zabývajících se oblastí lidských práv, jakými jsou Rada Evropy, OSN, Ministerstvo zahraničí USA, UNHCR, Norský helsinský výbor, ruský Memorial, Amnesty International atd., které všechny shodně uvádějí a dokazují, že lidskoprávní situace v Čečně, resp. RF je velmi špatná, že dochází k prefabrikování údajných trestních činů Čečenců, kteří jsou v politických procesech odsuzováni k 20-ti a více letým trestům odnětí svobody do nelidských podmínek ruských věznic, a že zejména čečenským navrátilcům, kteří se podíleli na boji za nezávislost, hrozí nespravedlivý soud, mučení i smrt. Dokonce i v rozhodnutí OAMP MV ČR o udělení azylu Čečenci R. O. ze dne 2.2.2011 se konstatuje, že “…v Ruské federaci dochází k diskriminaci lidí pocházejících z Kavkazu. Tito lidé jsou diskriminováni na úřadech, jsou terčem policejní šikany …“.

Nechcete-li, pane ministře, nést nepřímou odpovědnost za další, možná tragický osud pana Ali Atsaeva, nechcete-li jako ministr spravedlnosti postupovat v konfliktu se zákony ČR, vědomě ignorovat stanovisko Nejvyššího správního soudu ČR a nechcete-li postupovat nechcete-li postupovat v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky a základním principem mezinárodního práva non-refoulement, apeluji na Vás, abyste své rozhodnutí neprodleně přehodnotil a vydané rozhodnutí zrušil.

S pozdravem

Michael Kocáb, exministr pro lidská práva

V Praze, dne 4.3.2011

Příloha č. 1:

Ministru vnitra ČR
p. Radku Johnovi

V Praze 3.2.2011

Vážený pane ministře,

v červnu a červenci 2010 intervenoval exministr a zmocněnec Vlády ČR pro lidská práva Michael Kocáb, u ministryně spravedlnosti D. Kovářové a u ředitele Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra České republiky (dále jen OAMP) p. Haišmana a jeho spolupracovníků ve věci nevydání Čečence Ali Atsaeva do RF. Přes deklarovanou ochotu k uspokojivému řešení případu nicméně situace zůstala nadále komplikovaná, resp. neudržitelná.

Z tohoto důvodu došlo dne 15.11.2010 k další intervenci u ředitele OAMP, tentokrát ze strany p. Imrana Ezheeva, poradce poslance Evropského parlamentu Barta Staesa. Na žádost p. Staesa p. Ezheev apeloval v dále uvedené věci. Do dnešního dne se však situace nezměnila.

Dle našich informací se Čečenec Ali Atsaev, nar. 02.02. 1966, nachází od února 2010 ve vazební věznici Praha-Pankrác. Ruská prokuratura požádala o jeho vydání na základě obvinění z údajné organizace trestného činu vraždy.

Po dvouměsíčním vazebním pobytu v r.2009 byl osvobozen, Městský soud v Praze vydal rozhodnutí o nemožnosti jeho vydání do Ruska, toto bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze.  Na základě žádosti státního zástupce o doplnění důkazů byla posléze uvedená soudní rozhodnutí zrušena a případ opět projednán s rozhodnutím, že jeho vydání do Ruské federace je přípustné, a opětovně byl p.Atsaev vzat do vazby.

Rozhodnutí českých úřadů o vydání p.Atsaeva se opírá z velké části o informaci českého zastupitelského úřadu v Moskvě z února 2010, podepsanou tehdejším velvyslancem p. M. Kostelkou. Ta spočívá v tom, že účastníkům první čečenské války (kterým p. Atsajev dle předložených důkazů byl coby velitel oddílu ozbrojených složek bojujících proti federální armádě), již dnes v RF nebezpečí nehrozí z důvodů  vyhlášených amnestií.?

Tato informace je v naprostém rozporu s informacemi renomovaných světových organizací, zabývajících se ochranou lidských práv (předloženými p. Atsaevem českým úřadům) včetně např. ruské organizace Memorial, vysoce oceněné v prosinci 2009 Evropským parlamentem, které naopak hovoří o stupňujícímu se pronásledování bývalých účastníků všech fází čečenského odboje (viz. příloha č. 2 – dopis p. Světlany Gannuškinové bývalé ministryni spravedlnosti D.Kovářové).

V této věci poukazujeme také na Zprávu o lidských právech na severním Kavkaze Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze dne 22. 6. 2010, která  konstatuje, že situace v severokavkazském regionu dnes představuje nejvážnější a nejchoulostivější situaci z hlediska ochrany lidských práv a respektování právního státu v celé zeměpisné oblasti spadající pod Radu Evropy. Situace v oblasti lidských práv, jako je fungování práva a demokratických institucí vzbuzuje nejostřejší znepokojení: opakované mizení odpůrců vlády a bojovníků za lidská práva nadále zůstávají v široké míře nepotrestána a nejsou s náležitou péčí objasněna, panuje zde ovzduší zastrašování médií a občanské společnosti a soudní orgány ohledně těchto zločinů bezpečnostních sil nečiní zhola nic.řes výše uvedené však Vrchní soud v Praze v září 2010 konstatoval přípustnost vydání s tím, že „tvrzení o možné perzekuci ze strany ruských orgánů z důvodů účasti vydávaného v tzv. první čečenské válce není věrohodné pro nezpochybnitelný fakt amnestie účastníků této války z r. 1999“.

P. Atsajev v loňském roce požádal v ČR o politický azyl. Žádost byla OAMP odmítnuta, avšak Městský soud v Praze rozhodl dne 1. 12. 2009 o zrušení tohoto rozhodnutí a vrátil věc OAMP k novému projednání. OAMP ale ve věci dále nejednal, a naopak intervenoval dne 4.2.2010 k soudu ve věci vydání p. Atsajeva do RF s tím, že toto vydání doporučuje, „protože  v jeho případě výše popsané obavy či hrozby neshledal, a že důvodem pro soudní zrušení rozhodnutí OAMP MV ČR nebyla skutečnost, že by soud považoval případ výše jmenovaného hodným udělení mezinárodní ochrany“.

Výše uvedené tvrzení se však zcela  prokazatelně, jak vyplývá z odůvodnění inkriminovaného rozsudku Městského soudu v Praze, nezakládá na pravdě: „Soud vzal v této věci za prokázané, že žalobce byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace, a to ve velitelské funkci. Tato skutečnost podle soudu zakládá důvodnou obavu, že vyžádaná osoba by v Ruské federaci mohla být vystavena pronásledování z důvodu své příslušnosti ke skupině účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace a tato skutečnost by zhoršila její postavení v trestním řízení… Žalovaný je povinen zkoumat a vyhodnotit žalobcovo tvrzení uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto případě tak žalovaný nepostupoval a nezabýval se žalobcovým tvrzením o jeho možné perzekuci v důsledku jeho účasti v tzv. první čečenské válce. Toto pochybení bude moci žalovaný napravit v novém řízení.“

OAMP tedy svým vyjádřením Městskému soudu v Praze ve věci vydání p. Atsaeva  hrubě nerespektovalo pravomocné rozhodnutí soudu a postupovalo v rozporu s bazálním pravidlem azylového práva – tzv. principem non-refoulement.

Je nutno zdůraznit, že vyjádření  OAMP bylo pro posuzování vydávacího soudu zcela klíčové, jak vyplývá z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze o přípustnosti vydání: „Podle názoru městského soudu lze považovat názor výše uvedeného orgánu (OAMP) za kvalifikovaný, neboť právě tento orgán se již zabýval řádově nejméně stovkami žádosti občanů Ruské federace čečenské národnosti o udělení azylu v České republice“.

Jinými slovy, život vydávaného se dostal do bezprostředního ohrožení v příčinné souvislosti s jednoznačně nezákonným, nepravdivým a argumentačně nepodloženým postupem OAMP.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost OAMP dne 10.8.2010 zamítl a nařídil MV žádost p. Atsaeva o poskytnutí mezinárodní ochrany znovu projednat. V rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „V otázce posloupnosti rozhodnutí  ve věci extradice a azylu je však třeba poukázat na to, že rozhodnutí o povolení vydání nesmí nastat dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně“. Z  uvedeného rozsudku NSS lze jednoznačně vyvodit, že MV postupovalo ve věci nezákonně, což v příčinné souvislosti vedlo k rozhodnutí o vydání p.Atsaeva do RF. MV se totiž  dopustilo závažného pochybení prokazatelně nepravdivým  tvrzením v rozporu s pravomocným  rozsudkem Městského soudu a tím fatálně ovlivnilo průběh vydávacího řízení. Jinými slovy vydávaný byl příslušnými soudy primárně vydán do RF na základě vědomě nepravdivého tvrzení MV, že jeho řízení o mezinárodní ochraně bylo fakticky skončeno,  přestože tomu tak prokazatelně nebylo a MV tak uvedlo vydávací soudy v omyl.

Dovolujeme si upozornit, že dle našeho názoru  je život p. Atsajeva v případě vydání do RF v přímém ohrožení, neboť v případě vydání by byl přímo a závažně ohrožen jeho život, respektive by jeho vydáním došlo k porušení článků 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána. V obdobných případech není možno spoléhat na sliby Generální prokuratury RF o spravedlivém soudu.

Současný stav ruského soudního systému je možné pochopit např. na případech Michaila Chodorkovského či Sergeje Magnitského, nedávno zemřelého v ruské vazební věznici. Před několika týdny schválil Evropský parlament zákaz vstupu do zemí EU a  obstavení zahraničních aktiv 60 ruských úředníků včetně soudců a prokurátorů, kteří se podíleli na smrti právníka Sergeje Magnitského.

Od vydání rozhodnutí NSS uplynulo půl roku, avšak ze strany OAMP nebyl ve věci učiněn jediný úkon a p. Atsaev se nadále nachází ve vazbě.

Jak jsme se aktuálně dozvěděli, v rozhodnutí OAMP MV ČR o udělení azylu jinému Čečenci, R. O., dne 2.2.2011 se objevilo významné konstatování: “…v Ruské federaci dochází k diskriminaci lidí pocházejících z Kavkazu. Tito lidé jsou diskriminováni na úřadech, jsou terčem policejní šikany…“.

Žádáme Vás, pane ministře, k přijetí kroků, vedoucích k urychlenému vyřešení žádosti o azyl p. Atsaeva.

S úctou,

Michael Kocáb, bývalý ministr pro lidská práva
Frieda Brepoels (Belgie), poslankyně Evropského parlamentu,
Bart Staes (Belgie), poslanec Evropského parlamentu,
Světlana Gannuškina (RF), předsedkyně „Občanské pomoci“, členka vedení organizace „Memorial“, členka Rady prezidenta RF pro rozvoj institucí občanské společnosti a lidských práv
Viktor Fainberg (Francie), disident
Vladimír Bukovskij (Velká Británie), disident, spisovatel
Prof. Bill Bowring (Velká Británie), University of London, předseda „Mezinárodního výboru Evropského lidsko-právního advokátního centra“ (EHRAC) a asociace „Evropští právníci za demokracii a lidská práva“ (ELDH)
Olga Cejtlina (RF), Ruský výbor advokátů na ochranu lidských práv, právní zástupce organizace „Migrace a právo“
Victoria Poupko (USA), předsedkyně „Nadace Anny Politkovské“
Imran Ezheev (Německo), poradce poslance Evropského parlamentu Barta Staesa, předseda organizace “Dobro bez hranic”
Jana Ridvanová (ČR), novinářka
Nadežda Banchik (USA), novinářka, Amnesty International USA
Mayrbek Taramov (Švédsko), novinář, ředitel “Chechen Human Rights Center”
Anzor Maschadov (Norsko), spisovatel
Elena Maglevannaja (Finsko), novinářka
Alla Dudaeva (Gruzie), programová autorka TV „První kavkazská“

Příloha č.2: dopis S. Gannuškiny D. Kovářové

“Občanská pomoc“

Nadace pomoci uprchlíkům a vnitřně přesídleným osobámMoskva

10.únor 2010

Ministryni spravedlnosti České republiky
paní Daniele Kovářové

Vážená paní Kovářová!

Byla jsem oslovena zástupci veřejných organizací České republiky, se kterými dlouho a produktivně spolupracujeme, od prvních dnů tragických událostí v Čečensku. České nevládní organizace byli jedny z prvních, které začaly pracovat v Čečensku, které byly vždy blízko nás, a jsou dobře informovány o aktuální situaci v regionu.

Apelace mých kolegů se týkala záměru vydat do Ruska uprchlíka, etnického Čečence Atsaeva Ali, nar. v roce 1966, který před odjezdem do České republiky žil v Grozném. V první čečenské kampani Atsaev Ali bojoval na straně Maschadova a sloužil jako velitel jedné z jeho jednotek.

Podle sdělených mně údajů, proti Ali Atsaevovi bylo zavedeno 19. března 2003 stíhání na základě obvinění z účasti na vraždě, k níž došlo 4. dubna 2002. Na konci roku 2008 generální prokurátor Ruska zaslal do České republiky žádost o vydání Atsaeva.

Do České republiky Ali Atsaev přijel pod cizím jménem s gruzínským pasem vydaným na jméno Revaze Levidze. S tímto cestovním pasem žil v České republice, zabýval se menším podnikáním, dokonce si pořídil zbraň, což znamená absenci jeho otisků prstů v databázi hledaných osob.

Nedokážu posoudit údajný trestný činu Atsaeva, protože tento případ je pro mě neznámý.

Nicméně doba zahájení trestního řízení proti Atsaevovi připadá na dobu „fabrikace“ trestních řízení proti Čečencům. Víme o mnoha případech, kdy k tomu docházelo v různých regionech Ruska. Kampaň na izolaci Čečenců od společnosti se někdy utlumila, pak zase rozhořela s velkou silou, a to se děje od konce roku 1999 a pokračuje dodnes.

Ve zprávách vydávaných každoročně organizací „Memorial“ o situaci Čečenců v Rusku uvádíme hodně takových skutečností. Zdůrazňuji, že nejnovější zpráva je z velké části věnována strašné situaci Čečenců ve vězeňském systému, ze kterého mnoho z nich nemůže odejít živými, viz ZDE.

Samozřejmě, že největšímu tlaku a pronásledování jsou vystaveni ti, kteří měli sebemenší vztah k odpůrcům federálních vojsk: ti, kteří bojovali v první nebo druhé kampani, rodinní příslušníci bojujících v ilegálních ozbrojených skupinách, ti, kteří jsou podezříváni z podpory těchto skupin (často bezdůvodně).

Od 25. února do 1. března 2010 jsem byla v Čečensku. Musí uvést, že poprvé po mnoha letech se setkávám s takovou obrovskou mírou strachu a podezřívavosti. Obyvatelé, kteří přišli o všechno poté, co jejich domovy byly vypáleny Kadyrovovými muži, propuštění ze zaměstnání, nacházející se v zoufalé bídě, jsou zastrašeni do takové míry, že některé z těchto rodin se neodvážily přijít k nám ani pro materiální podporu.

“Nenalezena“ a nevyslyšena je svědkyně únosu naší zemřelé spolupracovnice a přítelkyně Nataši Estemirovové. Existuje policejní skica dívky informující naše zaměstnance, že viděla okamžik únosu Nataši. Ale vyšetřování nebylo zatím schopno ji najít a vyslechnout.

V současné době je stále poslední formulací UNHCR text psaný na počátku roku 2008, kdy v Čečensku byl relativní klid. UNHCR moc dobře chápe, že je situace mnohem horší, všechny zákazy týkající se únosů, které byly v uvedené v době dány Ramzanem Kadyrovem, jsou zrušeny. Příkladem je únos zaměstnankyně Dánské rady pro uprchlíky Zaremy Gaysanovové ze dne 3. listopadu 2009. Operaci, při které k tomu došlo, vedl osobně Ramzan Kadyrov. Ten to neskrývá, cynicky zdůrazňuje, že je připraven kdykoliv přivítat u sebe vyšetřovatele. Ale vyšetřovatel v případě únosu Zaremy nejen že ho nezve na výslech, ale ani ho nejde vyslechnout domů.

Všichni obyvatelé Čečenska neustále a veřejně musí obdivovat nejen úspěchy sociálně-ekonomické sféry v Čečensku, ale také osobnost jejího vůdce. Jediná, avšak nikoli absolutní záruka bezpečnosti, zejména pro mladé lidi, je provádět v bezprostřední blízkosti Ramzana Kadyrova a s ním ty krvavé zločiny, které jsou nyní v Čečensku často skrývány příbuznými obětí, protože se nemají kam obrátit o pomoc.

V takové situaci je jak deportace tak vydávání etnických Čečenců do Ruska nepřijatelné a je proti Úmluvě OSN z r. 1951. Stejně jako proti hlavním ustanovením Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Předsedkyně výboru „Občanské pomoci“

Členka správní rady společnosti „Memorial“, členka rady prezidenta Ruské federace pro podporu občanské společnosti, instituce a lidská práva, členka vládní komise pro migrační politiku

Svetlana Gannushkina

http://www.blisty.cz/art/57570.html
4. březen 2011

Má Česko dávat azyl velitelům čečenských banditů?

(původní název později změněn šéfredaktorem na:

Má Česko dávat azyl velitelům čečenských ozbrojených jednotek?)

Štěpán Kotrba

Čečenec Ali Dzokjevič Acajev byl dle údajů předložených při jeho řízení před českým zastupitelským úřadem v Moskvě, velitelem oddílu ozbrojených složek čečenských separatistů, bojujících proti ruské federální armádě v takzvané „první“ čečenské válce a v České republice pobýval pod falešnou identitou a na falešný pas. Orgánům ČR poskytoval vědomě nepravdivé údaje. 11. prosince byl zadržen v Praze na základě mezinárodního zatykače vydaného Ruskou federací.

Ali Acajev bojoval v letech 1994 – 1996 na straně povstaleckého vůdce Aslana Maschadova a sloužil jako velitel jednotky. (Čečenskou válku ukončila Chasavjurdská smlouva s generálem Lebeděm.) Do České republiky přijel Čečenec Ali Acajev pod falešným jménem s pasem Gruzie vydaným na jméno Revaze Levidze. S tímto cestovním pasem žil v České republice, zabýval se menším podnikáním, a na tento falešný pas si dokonce legálně pořídil pistoli Sig Sauer. Tím porušil zákony a předpisy o registraci zbraně.

Proti Acajevovi bylo přitom v Rusku 19. března 2003 zahájilo mezinárodní stíhání Interpolem na základě obvinění z údajné účasti na vraždě právničky okresního státního zastupitelstva, 54 leté Iriny Maximovny Choroševské, která byla zastřelena ve svém bytě na ulici Sorge 4. dubna 2002. Její vrazi, rodáci z Čečenska, Dašimbek Sulejmanov, Imran Čakajev a Islam Boršigov – byli chyceni krátce po zločinu. Inspirátorem a investorem vraždy za 5 tisíc dolarů měl být právě Acajev. Ten byl v Rusku obviněn i z dalších nájemných vražd, ozbrojených útoků a vydírání v Moskevské oblasti. Podle ruské agentury Interfax je Acajev koordinátorem čečenských „zločineckých struktur“ ve východní Evropě. Na Asajevově zadržení v Praze se podíleli i pracovníci oddělení trestních stíhání ruského ministerstva vnitra DepUR MVD.

Ruská aktivistka lidskoprávní organizace Memorial, a šéfka organizace Graždanskoje sodejstvije Světlana Gannuškina (vyznamenaná mimochodem cenou Člověka v tísni Homo Homini) toto vše ví. Za Acajeva lobboval u ministryně spravedlnosti Daniele Kovářové nejen jeho advokát Marek Čechovský, ale i senátor Štětina, Americká asociace Židů bývalého Sovětského svazu, zmocněnec bývalého čečenského prezidenta Aslana Maschadova Ahmed Zakajev, jenž žije v politickém exilu ve Velké Británii a kterého Rusko také obviňuje z terorizmu a žádá jeho vydání (Británie ho ale do Ruska nevydala.). Lobbují i další, včetně členů čečenské separatistické vlády „republiky Ičkerija“ v exilu Alla Dudajeva a Musa Taipov. V Britských listech v článku „Proces, aneb Cesta tam a zase zpátky“ lobbuje i Jana Ridvanová .

Štětina pomáhal i dalšímu bojovníkovi, bývalému čečenskému partyzánovi s gruzínským pasem, Timuru Borčašvilimu. Toho dokonce skrýval a pomáhal mu unikat před orgány, které ho chtěly z ČR vyhostit. Dnes je Borčašvili podle Ridvanové žadatelem o azyl.

Amnestie, kterou vyhlásil Putin v roce 2003 pro bojovníky bývalé Čečensko-ingušské republiky, se netýká osob, které spáchaly těžké zločiny jako vraždu, únos, znásilnění nebo loupež, nebo se dopustily útoku na příslušníky bezpečnostních orgánů, dále se netýká cizinců, osob bez občanství a nebezpečných recidivistů.

Aktivistka Jana Ridvanová, která se v posledních měsících angažuje ve prospěch „lidských práv“ různých „politických“ uprchlíků ze zemí bývalého SSSR, ve svém článku uvádí, že Čečenec Ali Dzokjevič Acajev, o jehož případ se zajímá, byl dle důkazů předložených při jeho řízení před českým zastupitelským úřadem v Moskvě, velitelem oddílu ozbrojených složek čečenských separatist, bojujících proti ruské federální armádě v takzvané „první“ čečenské válce a v České republice pobýval pod falešnou identitou a na falešný pas.  Orgánům ČR poskytoval vědomě nepravdivé údaje. 11. prosince byl zadržen v Praze na základě mezinárodního zatykače vydaného Ruskou federací. Nemyslím si, že by Česko mělo být azylovou zemí pro podobné lidi.

Jana Ridvanová ve svém svatém humanitárním nadšení zamlčuje, že Ali Acajev bojoval v letech 1994 – 1996 na straně povstaleckého vůdce Aslana Maschadova a sloužil jako velitel jednotky. (Čečenskou válku ukončila Chasavjurdská smlouva s generálem Lebeděm.) Do České republiky přijel Čečenec Ali Acajev pod falešným jménem s pasem Gruzie vydaným na jméno Revaze Levidze. S tímto cestovním pasem žil v České republice, zabýval se menším podnikáním, a na tento falešný pas si dokonce legálně pořídil pistoli Sig Sauer. Tím porušil zákony a předpisy o registraci zbraně. Proti Acajevovi bylo přitom v Rusku 19. března 2003 zahájilo mezinárodní stíhání Interpolem na základě obvinění z účasti na vraždě právničky okresního státního zastupitelstva 54 leté Iriny Maximovny Choroševské, která byla zastřelena ve svém bytě budově na ulici Sorge 4. dubna 2002. Její vrazi rodáci z Čečenska Dašimbek Sulejmanov, Imran Čakajev a Islam Boršigov – byli chyceni krátce po zločinu. Inspirátorem a investorem vraždy za 5 tisíc dolarů měl být právě Acajev. Ten byl v Rusku obviněn i z dalších nájemných vražd, ozbrojených útoků a vydírání v Moskevské oblasti. Podle ruské agentury Interfax je Acajev koordinátorem čečenských zločineckých struktur ve východní Evropě. Na Asajevově zadržení v Praze se podíleli i pracovníci oddělení trestních stíhání ruského ministerstva vnitra DepUR MVD.

Ruská aktivistka Američany placené „lidskoprávní“ organizace Memorial, a šéfka organizace Graždanskoje sodejstvije Světlana Gannuškina (vyznamenaná mimochodem cenou Člověka v tísni Homo Homini) , kterou Ridvanová v těchto dokumentech zmiňuje, toto vše ví. A musí to vědět i Ridvanová…. Za tento výlupek všech „demokratických“ ctností lobboval u ministryně spravedlnosti Daniele Kovářové nejen jeho advokát Marek Čechovský, ale i senátor Štětina, Americká asociace Židů bývalého Sovětského svazu, zmocněnec bývalého čečenského prezidenta Aslana Maschadova Ahmed Zakajev, jenž žije v politickém exilu ve Velké Británii a kterého Rusko také obviňuje z terorizmu a žádá jeho vydání (Británie ho ale do Ruska nevydala.). Lobbují i další, včetně členů čečenské separatistické vlády „republiky Ičkerija“ v exilu Alla Dudajeva a Musa Taipov.

Štětina pomáhá dalšímu „bojovníku“, bývalému čečenskému partyzánovi s ukradeným gruzínským pasem Timuru Borčašvilimu. Toho dokonce skrýval a pomáhal mu unikat před orgány, které ho chtěly z ČR vyhostit. Dnes je Borčašvili podle Ridvanové žadatelem o azyl.

Amnestie, kterou vyhlásil Putin v roce 2003 pro bojovníky bývalé Čečensko-ingušské republiky, se ovšem netýká osob, které spáchaly těžké zločiny jako vraždu, únos, znásilnění nebo loupež, nebo se dopustily útoku na příslušníky bezpečnostních orgánů, dále se netýká cizinců, osob bez občanství a nebezpečných recidivistů.

Čečensko je klíčem ke Kavkazu, odtud je třeba kontrolovat především jižní Kavkaz, ložiska nafty v Kaspiku, plynovody a ropovody vedoucí na Západ přes Gruzii. A to je důvod, proč Člověk v tísni a další organizace se tak usilovně snaží o ztrátu kontroly Ruska nad tímto  regionem. A to je důvod, proč zakladatel Člověka v tísni, jeden z hlavních studentských organizátorů „sametového“ převratu v Česku se stal mimořádným vyslancem Česka pro ropnou bezpečnost.

http://www.blisty.cz/art/57602.html

8.3.2011
·
Proč Kotrba lobuje za ruské tajné služby?
·

Reakce na původní a po mých emailech Kotrbovi několikráte překombinované verze jeho článku Má Česko dávat azyl velitelům čečenských ozbrojených jednotek?

Ještě ten den večer, kdy otevřené dopisy proti vydání Aliho Atsajeva vyšly na Britských listech, a na které Kotrba reagoval, Evropský soud pro lidská práva vydal předběžné opatření a zakázal vládě ČR Aliho do Ruska vydat do přijetí dalších rozhodnutí.

Ali Atsajev byl obviněn z údajné účasti na vraždě právničky Iriny Maximovny Choroševské. Podle FSB a Kotrby jsou vrazi jasní. “Rodáci z Čečenska, Dašimbek Sulejmanov, Imran Čakajev a Islam Boršigov – byli chyceni krátce po zločinu”, píše Kotrba, ale už neuvádí, jakým způsobem ruské tajné služby frabrikují soudní obvinění na nepohodlné lidi. Je řada důkazů o tom, že vězně mučí tak dlouho, dokud nepodepíší obvinění někoho dalšího.

Atsajev byl v Rusku podle Kotrby “obviněn i z dalších nájemných vražd, ozbrojených útoků a vydírání v Moskevské oblasti”. V žádosti Generální prokuratury RF o vydání Aliho, která byla zaslána české straně, se však hovoří o jednom obvinění – z údajné organizace vraždy Choroševské.

Dále Kotrba píše “Podle ruské agentury Interfax je Atsajev koordinátorem čečenských „zločineckých struktur ve východní Evropě”. Ruské agentury již “spolehlivě” psaly o okupaci Československa. Od těch dob si jen změnily jméno.

V otevřených dopisech, které jsem na Britské listy poslala ohledně případu Ali Atsajeva, a které Kotrbu podráždily, nešlo o „svaté humanitární nadšení“ ani o jakýsi „lobbing“, a už vůbec ne jen o azyl, jak se Kotrba snaží naznačit.

V dopisech šlo o protest proti nezákonnému rozhodnutí ministra spravedlnosti Pospíšila, který postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, když rozhodl o vydání Aliho Atsajeva do Ruské federace. Podstata dopisů tedy spočívá v neuvěřitelném narušení zákonnosti naším vlastním ministrem spravedlnosti a také ministerstvem vnitra, jak je zmiňováno v dopise Radku Johnovi!

Nemyslím si, že pouhý apel na respektování právního státu vypovídá o nějakém extremistickém humanitárním aktivismu, i když i ten má vzhledem k některým případům extremního bezpráví v dnešních tzv. právních státech své místo.

Kotrba se jasně staví za ruské velmocenské zájmy, bez ohledu na to, jaký teror to znamená pro lidi žijící na Severním Kavkaze. Kdyby v této oblasti žil, tak by snad s takovým přesvědčením nehovořil v duchu známé metafory „když se kácí les, tak létají třísky“.

Vzhledem k mým předchozím článkům na Britských listech dokumentujícím genocidní zahraniční politiku Spojených států si je Kotrba vědom, že můj postoj nemůže diskreditovat označením mě za Američany placenou aktivistku. Snaží se ze mě tedy udělat humanistickou naivku, která skočila na kampaň hystericky antikomunistického bývalého komunisty Štětiny.

V souvislosti se Štětinou Kotrba zmiňuje i případ Timura Borčašviliho a považuje celou akci za štětinovinu. Pan senátor se o Timurův případ zajímal v rámci své předvolební kampaně, ale po ní jeho zájem o osud jak Timura, tak Aliho ochladl. Navíc Štětina se případem Timura Borčašviliho začal zabývat až na pokyn nedávno zenulého předsedy senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Jiřího Dienstbiera. Tento Výbor byl požádán o řešení Timurova případu senátním Výborem pro vzdělávání, vědu a kulturu, lidská práva a petice.

Dezinformace má však Kotrba evidentně z mediální manipulace ruskou tajnou službou FSB.

V první verzi svého článku mě Kotrba obviňuje ze zamlčování toho, že Ali Atsajev byl velitelem jednotky čečenských povstalců generála Maschadova.

Kotrba si ovšem ve své sebejistotě popletl dva Ali Atsajevy. Ali Atsajev, který u nás sedí víc než rok bez odsouzení na Pankráci, nemá s Alim – bývalým reprezentantem prezidenta Maschadova v Baku – společnou ani pra-prababičku.

Poté, co jsem Kotrbu na danou skutečnost upozornila, si tuto dezinformaci v článku vymazal, ale už se neobtěžoval se omluvit, nebo svou chybu v článku pod čarou přiznat. Stejně tak se zachoval i v případě dalších “chyb” v jeho článku.

Kotrba v podstatě obviňuje Aliho Atsajeva z Baku z terorismu, protože existuje záznam telefonátu Aliho na telefon Barajeva, který podle FSB vedl přepadení moskevského divadla na Dubrovce. Jenže ani tento Ali nebyl krvelačný terorista, jak Kotrba vybarvuje všechny Čečence, kteří si dovolili bojovat proti ruské kolonizaci. Ali volal Barajevovi, aby propustil rukojmí – mezi kterými bylo i několik Ázerbajdžánců, včetně manželky ředitele státní letecké společnosti AZAL paní Askerovové.

Dokonce i ruské noviny tento fakt potvrzují a nepřekrucují.

Barajevovi tehdy volalo spoustu Čečenců (a nejen jich), snažili se ho uprosit, aby propustil rukojmí. Jeho mobil předávala lidem sama FSB… Historie přepadení je jiná kapitola, a že by nešlo o akci Putina, pochybuje málokdo. Kotrbovi jistě není nutno vysvětlovat praktiky tajných služeb. Jak dobře ví, operací, kdy tajné služby nebo jiné státní či nestátní organizace zosnovaly teroristické útoky a pak z nich obvinily skupinu, kterou potřebovali v očích veřejnosti diskreditovat, jsou dějiny plné. Během studené vláky to byly např. teroristické útoky NATO pod názvem Operace Gladio. Velmocenské taktiky se prostě příliš neliší, což Kotrba dobře ví, ale to ještě neznamená, že by proto byl ochoten obě velmoci odsoudit. To přeci dělají jen naivní aktivisté ve “svém svatém humanitárním nadšení,” jak o mě ve svém původním článku psal Kotrba.

Podobným případem jako Dubrovka bylo i přepadení školy v Beslanu. Později v místní TV ukazovali záběry ze školy, kde ležely zmražené mrtvoly „partyzánů“ (zeleno-bílé, s pokroucenýma rukama a nohama), přivezené z márnice, a ti skuteční atentátníci prostě odjeli nebo odešli, protože podle mnohých důkazů a svědectví, včetně matek dětí obětí, byl teroristický útok opět organizován FSB.

Podrobnosti o nesrovnalostech s oficiální verzí (tj. FSB verzí) případu píše např. Julia Latynina z opozičního rádia Echo Moskvy. Latynina upozornila např. na nesrovnalost ve tvrzení FSB, že všechny teroristy z Beslanu zabila kromě jednoho – Kulajeva. Podle FSB byl velitelem banditů v Beslanu Taziev pod přezdívkou Magas, který byl však v roce 2010 zatčen v Ingušsku. Po smrti Basajeva zaujal Taziev jeho místo. A stal se mužem číslo dva po Dokku Umarovovi v tzv. Emirátě Kavkaz.

ZDE

Pravda o BeslanuZDE

Po masakru proběhly změny ruských federálních zákonů a byly posíleny pravomoci státních donucovacích orgánů. Zvýšil se dohled vlády a prezidenta nad médii, což kritici Putina považovali za krok, kterým dále centralizoval svoji moc. Změnila se též forma volby hlav federálních subjektů. Už je nevolí lidé v regionech, ale dosazuje si je president.

Ve svém několikráte pozměňovaném článku, kde Kotrba straší udělováním azylu čečenským “banditům” (v další verzi “velitelům”) zmiňuje jen jako “povstaleckého vůdce” Aslana Maschadova, přestože to byl oficiálně zvolený čečenský president. Ten se stal Kremlu nepohodlný tím, že se neustále snažil o mírové řešení situace na Severním Kavkaze, přičemž se několikráte obrátil k nejvyšším evropským představitelům. Ale díky energetické závislosti na Rusku Evropa jeho prosby nikdy nevyslyšela. 8. března uplyne šest let ode dne, kdy ho FSB v Čečensku zavraždila.

Dále se Kotrba obouvá do Timura Borčašviliho, spolupracovníka Maschadova a člověka, který umožnil italskému novináři Antoniu Russo získat důkazy o používání zakázaných biologických a chemických zbraní ruskou armádou proti civilistům v Čečensku. Krátce poté byl Russo nedaleko Tbilisi brutálně zavražděn.

V případě Timura Krajský soud v Brně rozhodl, že OAMP MV nepostupoval správně, když Timurovi odmítnul azyl, a věc byla vrácena MV k dalšímu řízení.

Přestože soud takto rozhodl, Timur dále zůstával několik měsíců bez dokumentů. Teprve poté, co se do případu vložil bývalý zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb, dostal Timur průkaz žadatele o azyl.

Timur ani nepřijel na ukradený pas, jak tvrdí Kotrba, ale na pas svého bratra, protože poté, co zavraždili Antonia Russo, hledali i Timura.

Kotrbovi dále vadí, že Timur na OAMP o sobě neuváděl pravdivé údaje. Vzhledem k tomu, co je známé o postupech OAMP, se Timurovi nelze divit. To už by se rovnou mohl jít sám udat na FSB.

http://www.blisty.cz/art/57621.html

8.3.2011·Acajev azyl v ČR nemá dostat (původní později změněný název Kotrby: Humanistická naivka, štětinoviny, kocáboviny a udělování azylu čečenským “banditům” ) ·Štěpán Kotrba

reakce na článek Jany Ridvanové „Proč Kotrba lobuje za ruské tajné služby?“

Tvrdý lobbing za poskytnutí azylu a nevyhoštění veliteli čečenské jednotky Ali Acajevovi, o kterém Jana Ridvanová tvrdí, že velitelem čečenské jednotky není (na základě informací od ruských a čečenských aktivistických struktur, operujících v Praze za jeho propuštění), není jen soukromou válkou Ridvanové. Včera mi volal kvůli článku i bývalý ministr pro lidská práva Kocáb, ačkoliv jsem mu nikdy telefon nedával…. Ale byl o něco diplomatičtější, než aktivistka Ridvanová… O Acajeva je rvačka. Mezi strukturami státu (Služba pro odhalování organizovaného zločinu, která ho zatkla) a mezi protiruskými „lidskoprávními“ aktivisty.

Problémem je, že i kdyby byl Čečenec Acajev, toho času ve vazbě na Pankráci, nevinný jako nemluvně v Čečensku, není nevinný v Česku. Dopustil se zde trestných činů podvodu, falšování úředních dokladů a nelegálního ozbrojování. A už za to by ho měli buď zavřít, nebo vyhostit. Nejspíše nejdřív zavřít a potom vyhostit.

Aktivistka Jana Ridvanová se v posledních měsících angažuje ve prospěch „lidských práv“ různých „politických“ uprchlíků ze zemí bývalého SSSR. Není sama. Případem Acajeva se zabýval senátor Štětina nejen v předvolební kampani, ale ještě 17. března 2010, ve svém projevu během projednávání Evropské směrnice o minimálních normách, které musí splnit žadatelé o mezinárodní ochranu. Citoval ne ze své bohaté vlastní zkušenosti, ale z přípisu, který zaslala ruská aktivistka s vazbami na Člověka v tísni, Světlana Gannuškina (členka správní rady mezinárodního sdružení desítek organizací v různých regionech Ruska, Ukrajiny, Kazachstánu, Lotyšsku a Gruzii, které se jmenuje Memorial, napojené na Mezinárodní federaci lidských práv (FIDH), finančně podporovaná ze Sorosova Open Society Fundu a z druhé strany z ultrakonzervativní Fordovy nadace).

Fakt prvý: Maschadovův velitel jednotky

Štětina cituje:Krátce – to je člověk, který se narodil v roce 1966, před odjezdem do České republiky žil v Grozném a v první čečenské kampani, tj. v první čečenské válce bojoval na straně Maschadova a sloužil jako velitel jedné z jeho jednotek. Podle sdělených údajů píše paní Gannuškina, proti Acajevovi 19. března 2003 bylo zavedeno stíhání na základě obvinění z účasti na vraždě, k níž údajně došlo 4. dubna 2002. Na konci roku 2008 generální prokurátor Ruska zaslal do České republiky žádost o vydání Acajeva. Ona samozřejmě neposuzuje, jestli Acajev spáchal vraždu nebo nespáchal vraždu, ale zdůrazňuje to nejdůležitější – doba zahájení trestního řízení proti Acajevovi připadá na dobu fabrikace trestních řízení proti Čečencům.

J.Štětina: Tajné služby zneužívají žadatele o azyl ZDE

Mě „samozřejmě“ daleko víc než nějaká fabrikace zajímá, jestli Acajev vraždu spáchal a nebo ne. I přes Putinovu amnestii mě pak zajímá, jestli vraždil i během „čečenské kampaně“. Což nezajímá Štětinu a nezajímá to i Kocába, který mi včera volal a sdělil mi, že to je přece národně osvobozenecký boj a že on to teda vidí jinak, než já… Kupodivu mě ani nevadí, pokud si mezi takto přišedšími hledá česká civilní nebo vojenská rozvědka, případně kontrarozvědka agenty a zneužívá jejich nejistoty či tísně. Pohyb osob s takto pestrou minulostí musí být v demokratické zemi kontrolován. A pokud bude mít rozvědka o jednoho agenta víc při jeho vyhoštění, o to lépe bude tento stát chráněn před infiltrací různých zločineckých struktur pod „humanitárními“ záminkami.

17. 02. 2010 Štěpán Kotrba: Česká televize neví, proč Rusko vyhostilo jejího reportéra ZDE

V době první čečenské války byl Maschadov náčelníkem štábu vojsk prezidenta Džochara Dudajeva, ale pak přispěl k příměří. S generálem Lebeděm podepisoval Chasavjurtské dohody, jež v srpnu 1996 válku ukončily. V květnu 1997 podepsal mírovou smlouvu přímo s ruským prezidentem Jelcinem. Tehdy zvítězil Maschadov ve volbách nad radikálním wahhábistou Šamilem Basajevem a stal se čečenským „prezidentem“. Čečensko stabilizovat nebyl schopen, islamistovi Basajevovi nabídl funkci ve vládě a jmenoval jej vicepremiérem zodpovědným za ekonomickou rekonstrukci. Čímž mu umožnil legitimizaci a vpád do Dagestánu. A druhou válku, která se mu stala osudná. Ale to jsou furt jenom kecy…

Světlana Gannuškina se přece opírá o znalosti prostředí. Prý. A se znalostí prostředí píše v přípise ministryni spravedlnosti Kovářové za propuštění Ali Acajeva i toto:

Samozřejmě, že největšímu tlaku a pronásledování jsou vystaveni ti, kteří měli sebemenší vztah ke straně odpůrce federálních vojsk: ti, kteří bojovali v první nebo druhé kampani, rodinní příslušníci bojujících v ilegálních ozbrojených skupinách, ti, kteří se podezřívají z podpory (často bezdůvodně) těchto skupin.

Nehledě na eufemistický jazyk, ve kterém čečenští separatisté jsou nazýváni „odpůrce federálních vojsk“, válka je nazývána „kampaní“ a slovo „ilegální“ je synonymem ospravedlnitelnosti, nedivím se faktu, že ruská státní moc pronásleduje čečenské separatistické bojovníky. Moskevské divadlo Dubrovka, škola v Beslanu a další teroristické činy to ospravedlňují stejně, jako boj za odtržení ropou nasáklého Čečenska, Dagestánu, Ingušska a dalších zemí od Ruské federace.

Snaha vytvořit samostatnou Romskou ostravskou republiku s kalašnikovy v ruce by asi také u české policie nebudila nadšení. I když by se mnohým Romům ulevilo, neb by měli kam emigrovat… Mnohým jiným by se ulevilo, neb by měli Romy kam posílat emigrovat… Pro mne byl je a bude velitel čečenských bojovníků bandita stejně jako jeho prezident. Jeden střílel a druhý ho za to chválil. Ostravskou romskou republiku nechci. To je ale můj vlastní pohled, subjektivní…

Fakt druhý – stíhán Interpolem a zatčen českou policií

Připomeňme si, že Acajevovo zatčení prováděla specializovaná jednotka ČESKÉ policie (televizní komentátoři rádi říkávají „elitní“) za přítomnosti specialistů z oddělení trestních stíhání ruského ministerstva vnitra DepUR MVD. Dělo se tak na základě zatykače INTERPOLu. Předpokládám, že Interpol není cochcárna. Vyžaduje poměrně přísné procedury, než někoho nechá stíhat desítkami policejních útvarů po celém světě. A plné zapojení České republiky do činnosti Interpolu znamená souhlas České republiky s těmito mezinárodně platnými procedurami, které CELOSVĚTOVÉ stíhání opravňují. Čili: specializovaná služba DEMOKRATICKÉ České republiky si POZVE na své území specializovanou jednotku (nedemokratické?) Ruské federace k provedení zákroku proti osobě, která je stíhaná CELOSVĚTOVOU policejní službou na základě ZÁVAŽNÝCH podkladů, které za ZÁVAŽNÉ prohlásila mezinárodní policejní centrála. O tomto zatčení policie DEMOKRATICKÉHO STÁTU ČR (- polemizujte…) i policie (nedemokratické? – polemizujte) Ruské federace informuje veřejnost, včetně podrobností. Stalo se. Výsledek si můžete přečíst nebo se na něj podívat. K dispozici je i video.

Aktuálně 20. 12. 2008: V Praze zadrželi mezinárodně hledaného Čečence ZDE

Aktuálně: Policie zadržela hledaného čečenského gangstera ZDE

Článek ruské komunity v Praze, psaný na základě tiskové zprávy ruského ministerstva vnitra ZDE

Faktem zůstává, že odbor azylu a migrační politiky Policie ČR vyžaduje stanoviska specializovaných útvarů policie, ale i tajných služeb a dalších orgánů, včetně zprávy zastupitelského úřadu ČR i zprávy MZV před tím, než se rozhodne někomu udělit nebo neudělit azyl. Vám to připadá divné?

Fakt třetí – zločinec i v Česku

„Acajev žil v Praze pod falešnou identitou, s padělanými doklady na jméno Revaz Levidze. Na toto jméno byla zaregistrována i zbraň, kterou u něho údajně policisté našli“, píše server Aktuálně na základě zprávy ČTK. Tou zbraní byla pistole Sig Sauer ráže 9mm, což už ČTK ani Aktuálně nenapsalo. Stejně jako nenapsalo, že pas byl gruzínský. Rozeberme si to:

  • Do Prahy přicestuje (legálně) Gruzín Revaz Levidze.
  • Revaz Levidze doloží českému státu, že by zde chtěl podnikat a zažádá o povolení k pobytu. To je Revazu Levidzemu uděleno.
  • Na živnostenském odboru vyplní úřední dokumenty, opravňující ho k podnikání a podepíše je. Na dokumentech stojí, že údaje, které České republice poskytuje, budou pravdivé a úplné.
  • Z důvodů ochrany své osoby a majetku podnikatel Revaz Levidze zažádá o zbrojní průkaz. Na dokumentech, které vyplňuje, stojí, že údaje, které České republice poskytuje, budou pravdivé a úplné.
  • Jako Revaz Levidze složí státem předepsané zkoušky a průkaz je mu vydán.
  • Na tyto ÚŘEDNÍ doklady ČESKÉ REPUBLIKY si Revadz Levidze koupí pistoli a náboje.
  • Teprve specializovaná policejní jednotka, zabývající se organizovaným zločinem, dohledá, že Gruzín Revaz Levidze není Gruzín Revaz Levidze, ale Čečenec Ali Dzokjevič Acajev, bývalý velitel jednotky čečenských separatistů, podléhajících teroristovi polnímu veliteli Šamilu Basajevovi.

Ali Acajev se tak dopustil i několika závažných trestných činů na území České republiky: podvodu, falšování úředních dokladů a nelegálního ozbrojování. Falešný pas nepoužil kdesi na Kavkaze, kde bych mu to snad i já toleroval, ale používal jej DLOUHODOBĚ na území České republiky. Jde o neviňátko, o ubohou oběť mezinárodních intrik jakési „KGB“? Ne. Jde o mezinárodně operujícího a mezinárodně hledaného zločince.

Vtipné je, že informaci o „mezinárodně hledaném zločinci“ zveřejnily nejen oficiální český tisk, ale i Američany placená pročečenská aktivistická stránka Prague Watchdog, využívající i „vlastní čečenské dopisovatele“. Neméně vtipné je, že Prague Watchdog zmiňuje v této souvislosti i výroční zprávu BIS:

Poslední výroční zpráva české Bezpečnostní informační služby (BIS) uvádí, že i v roce 2007 byly nejvýznamnějšími skupinami organizovaného zločinu na území ČR ruskojazyčné, kavkazské a balkánské skupiny. Ve zprávě se píše, že ruskojazyčné skupiny „využívají k legalizaci svých zisků pomoci různých finančních expertů a osob s rozsáhlými klientskými vazbami na některé bývalé i současné politiky nebo vysoké státní úředníky. K legalizaci zisků slouží i kasina nebo restaurační zařízení, vlastněná osobami s vazbami na prostředí organizovaného zločinu, nebo nákupy a prodej luxusního zboží.“ Ve zmínce věnované přímo čečenským skupinám se uvádí, že „se zabývají zejména vydíráním, leasingovými podvody, obchodem s drogami, majetkovou trestnou činností a velkou část jejich aktivit tvoří organizování nelegální migrace“.

Prague Watchdog k článku přiložil i video ze zadržení Acajeva, vysílané na Pjatym kanale 19.12.2008, „zřejmě na základě operativních záběrů české policie“. Zveřejnil i odkaz na stránku „Cizojazyčné zločinecké struktury v České republice“ ÚOOZ Policie ČR. Ty už bohužel nefungují, neboť MV ČR reorganizovalo stránky a nezachovalo historii.

Prague Watchdog – vlastní zpráva: V Praze byl zadržen mezinárodně hledaný zločinec Acajev ZDE

Fakt čtvrtý: přiznání Ičkerie aneb potvrzení pro českou ministryni

Oficiální dokument Čečenské republiky Ičkerie, který byl přiložen k žádosti lidsksoprávních aktivistů o nevyhošťování Aliho Acajeva, adresovaném české ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové:

Kabinet ministrů Čečenské republiky Ičkerija Č. E-016 10. března 2010

Potvrzení

Uvedeným dopisem potvrzuji, že Atsaev Ali Dzakajevič, nar. 2. února 1966, je aktivním a stálým příznivcem vybudování nezávislého čečenského státu. Atsaev Ali byl aktivním účastníkem rusko-čečenské války, za což je pronásledován ruskými tajnými službami.

Dnešní situace v Čečensku a chování ruských okupačních vojsk na území Čečenské republiky se kvalifikují mezinárodními lidsko-právními organizacemi jako zločiny proti lidskosti. Není pro nikoho tajemstvím, že ruské tajné služby účastníky odboje pronásledují a likvidují.

Jsem přesvědčen, že do ukončení rusko-čečenské války znamená návrat Atsaeva Aliho do Ruskem okupovaného Čečenska nebo do Ruska smrtelné nebezpečí.

Předseda kabinetu ministrů ČRI Achmed Zakajev

Kontext aneb prima symbióza

Aktivní a stálý příznivce vybudování nezávislého čečenského státu Ičkerie Acajev je nyní aktivní v Pankrácké věznici. Demokratické věznici.

Vyslanec Maschadova Achmed Zakajev žije v exilu ve Velké Británii. V demokratickém exilu. Rusko ho obviňuje z terorismu. Znalec čečenských poměrů, český senátor Jaromír Štětina je přesvědčen, že Moskva zabitím Maschadova učinila taktickou chybu, protože v něm ztratila nejvhodnějšího partnera pro jednání. Vyjádřil se tak pro BBC 9. března 2005. Tvrdil, že „Kreml potřebuje, aby válka v Čečensku pokračovala, poněvadž to je válka mocenská a kdo kontroluje Severní Kavkaz, má odkrytou cestu ke kontrole Kavkazu jižního, a to je strategická poloha, kde se Rusko dnes pohybuje…“.

Česká „novinářka“ Petra Procházková spolu s budoucím senátorem za Stranu zelených, tehdy „novinářem“ LN Štětinou v devadesátých letech prováděli mistrné PR čečenským separatistům po celém světě. Legitimizovali jejich názory, kladli jim pouze příznivé otázky. Líčili je jako „bojovníky za svobodu“ Rusy utlačovaného národa. Zdánlivě to vypadalo jako „válečná žurnalistika“. Do chvíle, než se zjistilo, že onen ingušský policista, kterého si na své čečenské misi Petra Procházková vzala za muže, je příbuzný Murata Magometoviče Zjazikova, prezidenta „nezávislé Ingušetie“, Ibragim Zjazikov. Do chvíle, než Štětina přiznal „„Čečencům jsem fandil a platí to dosud.“.

„Znám ho dobře ještě z dob, kdy to byl normální mladý kluk. Pak se dostal do války v Abcházii a hned do druhé, doma v Čečensku. Přesně se pamatuju, jak rozumně se s ním dalo mluvit v roce 1995, ale dneska je strašně těžké najít společný jazyk. Jeho bratr Širvání byl náš kamarád, jeho blízký druh Aslanbek Andulhadžijev, který byl zabit v roce 2002, se dokonce stal naším velmi blízkým přítelem“, prohlásila „novinářka“ Procházková o Basajevovi.

Polního velitele Šamila Basajeva daly Spojené státy oficiálně na seznam mezinárodních teroristů.

Procházková s Basajevem dělala velmi „nevyvážený“ rozhovor… O Basajevovi a dalších Štětina pravil ve slabé chvíli, že jde o „bojovníky za svobodu“ a bývalý ministr pro lidská práva Kocáb v rozhovoru se mnou včera, že jde o „národně osvobozenecké bojovníky“ a nikoliv o teroristy.

„Do Čečenska jsem jezdil deset let a několikrát s Basajevem mluvil. Dokonce jsem u něj doma dvakrát přespal. Měl jsem možnost pozorovat, jak normálního člověka, chlapa s upřímným srdcem, který brání svou vlast, válka mění. Jak mu vypíjí mozek i srdce, a postupně z něj dělá kreaturu, která se neštítí vzít si jako rukojmí děti. Ale současně vím, že jeho pohnutky byly velmi specifické,“

Tak vnímal své pocity z přespání u Basajeva Štětina poté, co se stal senátorem. Procházková na sebe zase prozradila:

Baví mne slídit po tom, co za událostí, o které píšu zprávu, vlastně vězí. A samozřejmě se novinařinou živím. A občas ji využívám k tomu, abych zviditelnila naše občanské sdružení Berkat a tak ponoukala ke sbírání peněz, které pak ve volném čase, poté, co odvedu svou práci jako novinářka, utrácím v rámci humanitárních projektů. Je to prima symbióza.

Havlíčkobrodský deník, 5. 10. 2006: Štětina: S válkami končím ZDE

Respekt, 13. 6. 2005: Začínáme se tady moc roztahovat ZDE

V červnu 1995 Šamil Basajev provedl teroristický nájezd na nemocnici v Buďonovsku a později zosnoval i útok na moskevské divadlo. Zúčastnila se některých z těchto útoků i bojovníci z jednotky, které velel Ali Acajev? Mě to zajímá… Řečnická otázka… Odpověď, která by přinesla důkaz pro českou policii, asi nedostanu. Kampaň za Ali Acajeva vede v České republice pod hlavičkou občanského sdružení „Pomoz jednomu člověku“ Hana Demeterová, která dříve pracovala v ingušském „Islámském institutu míru a porozumění“.

Přes vyhlášení samostatnosti v roce 1991 a přes snahu „lidskoprávních aktivistů“ zatím žádný stát neuznal nezávislost Čečenska.

Štěpán Kotrba, BL, 12.8.2008: Druhá polovina agentury „Epicentrum“ začala opět pracovat – Ve jménu Boha, milosrdného a slitovného ZDE

Jan Čulík, BL: O „hodném teroristovi“ Petry Procházkové ZDE

BL, 14.10.2003: Čečensko: chaotický boj vrahů a zločinců o moc ZDE

V článku o „hodném teroristovi“ Petry Procházkové kdysi šéfredaktor Jan Čulík napsal: „Situace je zjevně složitější, než jak ji prezentují tyto dílčí, nepříliš objektivně vyznívající pohledy, což vynikne zejména ze zpětného pohledu několika let.“ Subjektivní pohledy lidskoprávních aktivistů říkají, že i terorista je jen člověk a hovoří o spravedlnosti „demokratických“ isnstitucí. Do chvíle, kdy „náš zkurvysyn“ se dostane do problému a sedí v demokratickém kriminále dle demokratického práva čeká na demokratické vyhoštění. Ale vždyť je to „náš“ zkurvysyn… Citát Roberta McNammary o „našich zkurvysynech“, který nejlépe vystihuje post- či spíše neo-kolonialistickou politiku Západu na Blízkém a Středním Východě i v Přední Asii, vystihuje nejlépe onu selektivní spravdlnost, kvůli níž novináři volá bývalý ministr, aby ho jemně přesvědčil, že se nemá vzpouzet „těm stovkám ctihodných osobností z mezinárodních humanitárních organizací“, a lobbuje bez znalostí a bez respektu k zákonům vlastního státu za někoho, kdo bral do ruky kalašnikov a zabíjel. Docela určitě i v jeho zájmu.

Tři fakty, hovořící pro uvěznění a vyhoštění Aliho Acajeva kamkoliv za hranice EU. Nyní je aktivisté mediálně konfrontují s dojmy o ospravedlnitelnosti národně osvobozeneckého boje a přesvědčením o Acajevově naprosté nevině, i když fakta hovoří jinak. Názor ale může mít každý blbec.

Jo, je to prima symbióza…


Post scriptum: Titulek tohoto článku bez vědomí autora změnil, stejně jako řadu informací v předchozím článku smazal šéfredaktor. Autor není za tyto dodatečné úpravy zodpovědný. Acajev je přes šéfredaktorovu hyperkorektnost bandita, konstatuje autor.

závěr odstraněn šéfredaktorem, potom opět Kotrbou přidán, potom opět odstraněn:

od:hana.demeterova@gmail.com

9.3. 2011  11:02
k rukám p.Čulíka-dodatek

Pane Čulíku,
dnes jste také napsal: „Znamená to pro mě: nechť odpůrci používají věcné argumenty, nepřípustné je však uchylovat se k emocionálním a osobním útokům…“
Nějak to nezodpovídá uvedenému na Vašich stránkách – viz. níže.

http://www.blisty.cz/art/57621.html

Acajev azyl v ČR nemá dostat
Štěpán Kotrba

Post scriptum: Titulek tohoto článku bez vědomí autora změnil, stejně jako řadu informací v předchozím článku smazal šéfredaktor. Autor není za tyto dodatečné úpravy zodpovědný. Acajev je přes šéfredaktorovu hyperkorektnost bandita, konstatuje autor.

od: Jan Čulík culik@blisty.cz
9 .3. 2011  13:28
„Kremlole“ a „bandita“ jsou na stejně trapné úrovni. Štěpán Kotrba neměl právo k článku nic dopisovat, poznámku odstraním.

http://www.blisty.cz/art/57623.html

8.3.2011Informace neznámého původu nemohou suplovat rozhodnutí řádného soudu

V civilizovaných zemích platí presumpce neviny

Karel Dolejší

Štěpán Kotrba stále dokola opakuje tvrzení, že v kauze protestů proti extradici Aliho Atsajeva jde o jakési spiknutí, jehož cílem je dosáhnout „udělení azylu zločinci“. Soustavně tedy ignoruje skutečnost, že rozhodnutí někoho nevydat do země, kde mu hrozí nespravedlivý soud a špatné zacházení, se nerovná udělení politického azylu, ale je bezprostředním opatřením zamezujícím ohrožení života a zdraví dané osoby – a ničím více.Kromě toho údaje, které Kotrba prezentuje, se mohou, ale také nemusejí ukázat jako pravdivé. Dokud obvinění vznášená na adresu Atsajeva nezhodnotí soud v řádném a spravedlivém procesu, bude v každé civilizované zemi považován za nevinného. A existují bohužel důvodné obavy, že v současném Rusku by se takový řádný a spravedlivý proces s příslušníkem čečenské opozice nekonal.Vše ostatní jsou pouhé Kotrbovy fabulace a předpokládám, že čtenáři je také takto vyhodnotí.

http://www.blisty.cz/art/57625.html

8.3.2011
·
O Acajevovi české soudy už rozhodly… Nakonec správně.
·

O vyhoštění nerozhoduje soud, ale v prvé fázi řízení o správním vyhoštění (§ 118 zákona o pobytu cizinců) rozhoduje cizinecké oddělení Policie ČR. V jiných případech, pokud jde o vyhoštění „za trest“ na základě soudního rozsudku, rozhodují v těchto případech jednotlivé soudy. Zákazu správního vyhoštění se lze domoci pouze složitou procedurou u soudu. Dle rozhodnutí českých demokratických a nezávislých soudů má být Ali Acajev vydán do Ruské federace na základě žádosti ruské generální prokuratury. Rozsudek je pravomocný.

Lobbing aktivistů nyní opakovaně atakuje ministra spravedlnosti Pospíšila, aby využil mimořádných opravných prostředků (podobně, jak to udělal jeho předchůdce v případě pedofila Al Sáního). Pro pořádek několik podrobností:

  • Rozhodnutí OAMP MV ČR ze dne 19.2.2009, č.j. OAM-42/LE-05-05-2009
  • Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2009, č.j. 8 To 27/2009
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.12.2009, č.j. 4 Az 2/2009-57 (zrušení rozhodnutí OAMP MV pro formálně právní nedostatky)
  • kasační stížnost OAMP P ČR
  • rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10.08. 2010 č.j.: 4 Azs 10/2010
  • Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2010, č.j. Nt 475/2008
  • Pravomocné usnesení Vrchního soudu ze dne 2.3.2010, č.j. 8 To 21/2010

Kasační stížnost OAMP ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 01.12. 2009, č.j. 4 Az 2/2009, kterým bylo rozhodnutí OAMP ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany, ani její projednání NSS nemá odkladný nebo pozastavující účinek na rozhodnutí Městského soudu z 9.2.2010, č.j. Nt 475/2008 o vyhoštění ani na rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 2.3.2010, č.j. 8 To 21/2010 o odvolání vůči předchozímu. Soud ani prozatím nerozhodoval o trestnosti činů, spáchaných na území České republiky, neboť se přednostně věnoval extradikčnímu řízení. Rozhodnutí o vyhoštění tak dostalo přednost před rozhodováním o poskytnutí mezinárodní ochrany i před trestním řízením za trestné činy na území ČR. Elegantní, že?

Navíc, to co nám připadá jako nelidské, v evropském kontextu takto nevypadá. Česká republika je řádným členem EU, podepsala a ratifikovala i Lisabonskou smlouvu bez výhrad vůči společné migrační politice. A EU vyjednala readmisní smlouvu mezi EU a Ruskou federací. Readmisní smlouva upravuje vzájemné předávání občanů jednoho státu, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhého, do země jejich původu. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, navíc migranty ze zemí, s nimiž existuje dohoda o readmisi, vylučuje z možnosti žádat o udělení mezinárodní ochrany (§ 3a písm. a) bod 4).

Vše ostatní jsou pouhé Dolejšího fabulace a předpokládám, že inteligentní a příčetní čtenáři je také takto vyhodnotí.

http://blisty.cz/art/57644.html

9.3.2011
·
Post scriptum ke kauze Acajev: Kdo je Viktor Fajnberg?
·

Rád bych podotkl, že vyhoštění Aliho Acajeva z naší země by mělo být zváženo už z úcty a důvěry k ruskému lingvistovi Viktoru Fajnbergovi, jednomu z osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 demonstrovali na Rudém náměstí proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Viktoru Fajnbergovi za to přímo na Rudém náměstí vykopali zuby a poté si (přesto, že si mohl zachránit kůži, kdyby prohlásil, že se v hloučku ocitl náhodou) odseděl pět let v pověstné „psychušce“, během kteréhožto pobytu byl neustále podroben spánkové deprivaci, šikaně a musel užívat silná hypnotika, z nichž některá na něm byla pokusně aplikována.

Viktor Fajnberg ví o sovětském a ruském soudnictví a vězeňství svoje. A jistě také ví, za koho se zasazuje. Věděl to už v srpnu 1968…

http://www.blisty.cz/art/57631.html

8.3.2011
·
Řádný soud, mimořádný opravný prostředek, readmisní dohoda a další přísady Kotrbova guláše
·

Tak soud prý rozhodnul. Rozhodnul sice o extradici a nikoliv o vině, ale to nevadí. Ale vlastně se nakonec ani tak řádně nerozhodlo, protože ministr použil mimořádný opravný prostředek. A navíc je úplně jedno, jestli někoho v zemi, kam bude vydán, umlátí ve věznici nebo po zmanipulovaném procesu popraví, a také je jedno, co udělal nebo neudělal, protože EU má přece s Ruskou federací readmisní dohodu o vydávání osob, které nelegálně vstoupily na území jiného státu. Vinnej, nevinnej, však von si to pánbu srovná. Elegantní, že? Hlava XXII je proti tomu čajíček.

Kotrba s horlivostí sobě vlastní vrší čísla jednací a paragrafy, aniž by si ráčil všimnout, že každá další jeho věta vyvrací tu předchozí. Logicky soudržná argumentace to sice ani náhodou není, ale možná se tak podaří zahltit některé čtenáře a udělat na ně dojem…

http://www.blisty.cz/art/57646.html

9.3.2011·Jak Kotrba pekl Kremlu kremlole

·Jana Ridvanová

Kremlole prvá – lživá: „Jana Ridvanová tvrdí, že (Ali Atsajev) velitelem čečenské jednotky není (na základě informací od ruských a čečenských aktivistických struktur, operujících v Praze za jeho propuštění)… není jen soukromou válkou Ridvanové.“Při pečení kremlolí Kotrba počítal s tím, že čtenáři Britských listů neumí číst. V otevřeném dopise Radku Johnovi, který jsem na BL poslala, se píše:

„P. Atsajev v loňském roce požádal v ČR o politický azyl. Žádost byla OAMP odmítnuta, avšak Městský soud v Praze rozhodl dne 1. 12. 2009 o zrušení tohoto rozhodnutí a vrátil věc OAMP k novému projednání. OAMP ale ve věci dále nejednal, a naopak intervenoval dne 4. 2. 2010 k soudu ve věci vydání p. Atsajeva do RF s tím, že toto vydání doporučuje, „protože v jeho případě výše popsané obavy či hrozby neshledal, a že důvodem pro soudní zrušení rozhodnutí OAMP MV ČR nebyla skutečnost, že by soud považoval případ výše jmenovaného hodným udělení mezinárodní ochrany“.Výše uvedené tvrzení se však zcela prokazatelně, jak vyplývá z odůvodnění inkriminovaného rozsudku Městského soudu v Praze, nezakládá na pravdě: „Soud vzal v této věci za prokázané, že žalobce byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace, a to ve velitelské funkci. Tato skutečnost podle soudu zakládá důvodnou obavu, že vyžádaná osoba by v Ruské federaci mohla být vystavena pronásledování z důvodu své příslušnosti ke skupině účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace a tato skutečnost by zhoršila její postavení v trestním řízení… Žalovaný je povinen zkoumat a vyhodnotit žalobcovo tvrzení uvedené v žádosti o mezinárodní ochranu. V tomto případě tak žalovaný nepostupoval a nezabýval se žalobcovým tvrzením o jeho možné perzekuci v důsledku jeho účasti v tzv. první čečenské válce. Toto pochybení bude moci žalovaný napravit v novém řízení.“V reakci na Kotrbovu míchaninu jsem uváděla fakt, že Kotrba zaměnil dva Atsajevy. Atsajeva z Baku a Atsajeva, který dnes sedí na Pankráci. Podle Kotrby však zamlčuji fakta, protože jsem se stala součástí spiknutí čečenských aktivistických struktur operujících v Praze.Kremlole druhá – konspirační: V kremloli druhé se Kotrba snaží z ruské lidskoprávní aktivistky Světlany Gannuškiny a organizace Memorial, z jejichž zpráv čerpá Evropský parlament, udělat Američany placené agenty.Podle Kotrby se zřejmě i blízká spolupracovnice Gannuškiny z Memorialu Natálie Jestěmirovová nechala v Čečensku unést a zavraždit, aby zvýšila stupeň utajení americké „Operace Memorial“.Poslední zpráva, kterou Natálie v noci před svou smrtí Gannuškinové z Čečenska poslala, se týkala mimosoudní popravy provedené lidmi proruského čečenského diktátora Kadyrova.Natálie v Čečensku nejenom dokumentovala hrůzné případy Kadyrovova režimu včetně únosů, vražd a mučení, ale především se snažila pomoci každému, kdo se k ní obrátil o pomoc. Odvahu takovýchto lidí se Kotrba nicméně snaží diskreditovat svou demagogií.Kotrba dále píše: „Vtipné je, že informaci o „mezinárodně hledaném zločinci“ zveřejnily nejen oficiální český tisk, ale i Američany placená pročečenská aktivistická stránka Prague Watchdog, využívající i „vlastní čečenské dopisovatele“. Neméně vtipné je, že Prague Watchdog zmiňuje v této souvislosti i výroční zprávu BIS.“Vtipné opravdu je, že Kotrbovi nedochází souvislosti. Ví, že česká tzv. humanitární organizace Berkat pracuje v Čečensku na objednávku ministerstva vnitra, což se mu nelíbí.Berkat pracuje na objednávku českého ministerstva vnitraZDEPřičemž hlavní redaktor již neexistujícího portálu Prague Watchdog, Tomáš Vršovský, je na stránkách Berkatu uveden mezi nejbližšími přáteli.Watchdog placený Američany vystupoval proti Atsajevovi a Gannuškina – podle Kotrby také placená Američany – za Atsajeva? Je zřejmé, že tady něco nehraje… Kremlole třetí – fašistická: „Snaha vytvořit samostatnou Romskou ostravskou republiku s kalašnikovy v ruce by asi také u české policie nebudila nadšení. I když by se mnohým Romům ulevilo, neb by měli kam emigrovat… Mnohým jiným by se ulevilo, neb by měli Romy kam posílat emigrovat… Pro mne byl, je a bude velitel čečenských bojovníků bandita stejně jako jeho prezident. Jeden střílel a druhý ho za to chválil. Ostravskou romskou republiku nechci. To je ale můj vlastní pohled, subjektivní,“ píše Kotrba.No comment…Kremlole čtvrtá – demagogická:Kotrba zdůrazňuje zatykač Interpolu na Aliho Atsajeva, ale naprosto ignoruje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který rozhodl Aliho do Ruska nevydávat. Interpol sdružuje 188 zemí, tedy ne všechny demokratické, a navíc nerozhoduje o vině či nevině stíhaného. Národním subjektům pouze asistuje.Evropský soud pro lidská práva rozhodl Aliho nevydávat, protože si je vědom, že by mu hrozilo stejné zacházení jako např. Zubajru Zubajrajevovi, který se dobrovolně vrátil do Čečenska z Rakouska v r. 2007 po ujištění prezidenta Kadyrova o tom, že uprchlíci po návratu do vlasti nebudou pronásledováni. Když jel navštívit nemocnou matku, zfabrikovali na něj trestní věc a zavřeli ho do vězení. Díky několika poslancům Evropského parlamentu a lidskoprávnímu aktivistovi Imranu Ežievovi se ho podařilo dostat alespoň do vězeňské nemocnice, jinak by zemřel. Mučení detailně popsala ruská novinářka Jelena Maglevannaja, která pak musela po hrozbách z Ruska utéci. V říjnu 2010 dostala politický azyl ve Finsku.Zubajr Zubajraev ve Volgogradském vězení – Elena Maglevannaja, Slovods.Narod.Ru, 15.09.2008 (originál dále) ZDEVe vězení ve Volgogradu nadále pokračuje zvůle vůči odsouzenému Zubajru Zubajraevovi. Dokonce i po opakovaných stížnostech organizací pro lidská práva pokračuje porušování jeho lidských práv a víc než to – ve skutečnosti je vystaven nesnesitelnému mučení.Připomínám stručnou historii tohoto případu. V srpnu 2007 byl Zubajr Isajevič Zubajraev, narozený v roce 1978, bydlištěm v městě Tolstoj-Jurt, okres Groznyj, odsouzen Nejvyšším soudem Čečenské republiky na základě vykonstruovaného případu podle čl. 317 a 222 – „držení zbraně.“ Avšak žádná zbraň se jako důkaz neobjevila, v případě o ní není žádná informace. Státem určený advokát vzal od příbuzných Zubajra 7 000 dolarů, ale u soudu neřekl ani slovo na obranu svého klienta.Zubajraev byl poslán do kolonie YAR-154/25 ve Frolovu ve Volgogradské oblasti.Od prvních dnů byl ve vězení podroben těžkému bití a mučení, měl našitý znak s nápisem „sklon k útěku, obzvlášť nebezpečný“. Toto označení obvykle dostanou všichni Čečenci po příjezdu do kolonie – na prvním místě jsou označováni za nebezpečné teroristy. Každé dvě hodiny jsou povinni se hlásit svým nadřízeným, a v souvislosti s boji v Gruzii – každou hodinu. Během svátků jako je „Den kolonie“, když mají ostatní vězni povolené návštěvy příbuzných, jsou oni umisťováni do samovazby, kvůli obavám z útěku. Zubajraev nechápal takové označkování. Jeho příbuzní se na to šli zeptat velitele vězeňské služby ve Volgogradské oblasti generálmajora Sizova. „Chcete říct, že se opravdu snažil utéct? – „Ne, nesnažil. — Tak na základě čeho má to označení?“ Srozumitelnou odpověď na tuto otázku nezískali. Mimochodem, dary Sizov vzal a slíbil zařídit navštěvu, ta ale byla až o 4 měsíce později.Ve Frolovo do cely, kde byl Zubajr, systematicky chodili maskovaní zaměstnanci kolonie, kteří ho pomocí plastové láhve naplněné kapalinou (po ní nezůstanou viditelné stopy) bili do bezvědomí po celém těle. Toho se přímo účastnil zástupce šéfa kolonie (pro bezpečnostní a provozní činnost) A.P. Rjabov a šéf bezpečnosti kolonie R.G. Pavlov. Bili ho obušky, pažbami, pouštěli mu do těla elektřinu (dráty přivazovali k malíčkům rukou). Bili po chodidlech, po holeních. Dávali mu injekce, jaké – neřekli, ale po nich se Zubajrovi dělalo velmi špatně, jeho zdravotní stav se zhoršoval, omdléval. Doktoři zjistili „mnohočetné pohmožděniny obličeje, hlavy, těla, horních končetin, nosu, a dalších částí těla.“ Když ztrácel vědomí po surovém bití, polévali ho vodou a bili znovu. Čím tito popravčí odůvodňovali takové brutální mučení, srovnatelné s tím v nacistických koncentračních táborech? Velmi jednoduše – nejdříve bylo nařízeno ho „zlomit“, protože byl Čečenec, a navíc odsouzen za takové paragrafy. Dostali příkaz vytvořit pro něj a další Čečence „tábor smrti“ – a to se i stalo.Lékařská péče samozřejmě žádná – ani bití se nezaznamenávalo. Kromě toho Zubajra neustále v rozporu s právními předpisy za jakoukoli maličkost nebo dokonce bezdůvodně dávali na samotku (vážně nemocného člověka!). Chtěli od něj to, co je v rozporu s jeho základními principy (například jako muslim nemohl jíst vepřové maso, které mu speciálně dávali k obědu). Jestliže odmítl něco udělat, tak ho vyvedli z cely a zase bili, a když se vrátil, spoluvězni viděli, že je od hlavy až k patě v krvi. Zaměstnanci kolonie mu hrozili uškrtit ho v cele, jestli si bude stěžovat. V zimě Zubajrovi brali zimní teplé oblečení, svlečeného a bosého ho nutili stát ve sněhu, dokud neupadl a neztratil vědomí – pak ho odvlekli zpět do cely. Bili hlavou o železné čelo postele, několik dní nechávali bez jídla, a balíčky, které mu přinesli příbuzní, ukradli – řekli, že je ukradli ostatní vězňové.

25. kolonie ve Frolovu je obecně považována za mučící zařízení. V Čečensku vězně ve výkonu trestu zastrašují převedením do Volgogradské oblasti, především do 25. kolonie. Režim tam je protiprávní. Vězni jsou v neustálém nervovém vypětí. V důsledku toho si často podřezávají žíly, je tam mnoha případů sebevražd a pokusů o sebevraždu. Zakázanými metodami, bitím a mučením vězňů se je snaží donutit k plnění nezákonných požadavků.

Ostatní vězni viděli, jak Zubajra mučí. Někteří z nich během dlouhých návštěv vyprávěli tyto příběhy svým manželkám a prosili je, aby zavolali do Čečenska jeho rodině, aby udělali vše pro to, aby ho dostali z toho pekla – že jinak nemůže přežít až do propuštění. Podle sestry Maliky jí volali čtyři příbuzní vězňů, kteří byli vyděšení, a doslova ji prosili, aby přijeli a dostali bratra do jiné kolonie, dokud je ještě naživu.

Od obušku měl Zubajr vážné poranění mozku, teď často upadá do bezvědomí, má poškozené vnitřní orgány, trpí silnou bolestí v oblastech srdce, ledvin a jater, měl zlomené nohy, nemůže se pohybovat a postarat se o sebe vlastními silami.

Po tomto se příbuzní Zubajra obrátili nejprve na prokuraturu Volgogradské oblasti, a pak k prokurátorovi Ruska. Sestra Zubajra požadovala nestranné vyšetřování případů mučení a bití jejího bratra. Odeslala podobnou žádost do Parlamentu Čečenské republiky. Ale z prokuratury Ruska přišla odpověď, že údajný „fakt násilí proti Zubajraevovi nebyl potvrzen,“ prokuraturou Volgogradské oblasti byla provedena kontrola a nic se nenašlo. Ve skutečnosti se Zubajra nikdo neptal, co se stalo. Nakonec, nehledě na svědectví očitých svědků – ostatních vězňů (kteří byli ochotni oficiálně vypovídat o tom, že byli svědky týrání Zubajra, ale v současné době, ještě ve výkonu trestu, se opravdu bojí o život) – a zdokumentované důkazy o způsobených zraněních, nebylo obvinění z mučení Zubajra proti zaměstnancům Frolovské kolonie vzneseno. Žádná opatření nebyla přijata. Bezpráví a nehumánní přístup personálu k Zubajrovi pokračovalo. Tak státní zastupitelství, které má dohlížet na pořádek v nápravných zařízeních, kryje sadisty v uniformě. Ve skutečnosti jsou si tam dobře vědomi, co se děje za zdmi kolonií – ale žádné kroky proti tomu nečiní, naopak přispívají k prosperitě tohoto systému. Mučitelé z nižších instancí koordinují svou činnost s nadřízenými – vzniká uzavřený kruh. Díky tomuto způsobu, společnému postoji všech zaměstnanců v místech výkonu trestu, se stává všechno marným: napsat stížnost je marné, stejně nic nedokážeš, a i kdybys dokázal, že z tebe udělali invalidu ve vězení, stejně tam i umřeš, protože jsme schopni vytvořit ti nejen brutální, ale maximálně bezohledný režim, ze kterého na svobodu nevyjdeš. Je to hrozný systém – pokud se tam jednou dostaneš, pak z něj vyjít psychicky a fyzicky zdravý je téměř nemožné – zejména pokud jsi z Čečenska. Čečence, i ty, kteří se neúčastnili v bojových akcích proti federálnímu vojsku, pronásledují už za příslušnost k tomuto národu, navíc zpravidla dostávají takové paragrafy, které automaticky znamenají veškerá porušování jejich práv. Mimochodem, Zubajr nebojoval ani v první ani ve druhé válce, neschovával se před úřady, nedopustil se žádných zločinů.

Po opakovaných stížnostech na fyzická napadení, s mnohočetnými stopami po mučení, modřinami a podlitinami, byl Zubajraev převeden nejprve do 9. kolonie ve Volgogradu, pak hospitalizován. Ale ani tady mučení neskončilo. Nyní od Zubajra začali požadovat, aby podepsal prohlášení, že nemá žádné výhrady vůči zaměstnancům kolonie ve Frolovu, kde ho mučili. Domáhali se toho samozřejmě stejnými osvědčenými metodami – bitím a mučením.

Nemohl samostatně chodit, museli ho téměř nosit na rukou – a to byl dříve silným mužem, který se profesionálně věnoval sportu. Nyní z bývalého Zubajra se širokými rameny zůstal jen bledý stín. Během doby strávené ve vězení zhubl více než o polovinu. Jak říká jeho sestra Malika: „Při návštěvě s mou sestrou jsme se bratra ptali, jestli je to on, protože byl k nepoznání, jen prsty odtáhl spodní víčka. Z koutků očí začal krvácet. Teprve potom nás poznal a objal.

Těžko zadržoval slzy lítosti a nespravedlnosti, vyprávěl nám o svém kritické situaci, a když si sundal čepici z hlavy, se sestrou jsme se ještě více zděsily, když jsme viděly, jaký má na čele velký hematom a oteklý obličej, úplně opuchlé oči. Mimochodem – Malika a další sestra Zubajra – Fatima, ho mohly navštívit pouze s podmínkou, že se pokusí přesvědčit svého bratra podepsat to, že nemá k nikomu žádné výhrady.

Mimochodem, většina fotografií a video pořízené v době inspekce u Zubajraeva komisí je v současnosti neznámo kde. Předat je příbuzným, aby je mohli dále použít jako důkaz o mučení, kategoricky odmítli. Navíc když komise přišla do cely k Zubajrovi, poznal mezi nimi dva lidi, kteří ho mučili v kolonii Frolovo – zástupce ředitele a šéfa bezpečnosti. Okamžitě bylo jasné, že objektivně vyšetřovat co se stalo nikdo nebude. Když ho převáděli z Frolova do Volgogradu, jeden ze zaměstnanců mu řekl, že živý se domů stejně nevrátí, ať vůbec nedoufá.

Zubajr podal stížnost na jednoho, který ho bil – zástupce náčelníka. Kvůli těžkému ublížení na zdraví bylo zahájeno trestní stíhání. Když se to dozvědělo vedení, rozhořčili se: „Jak se opovažuješ ty, nějaký Čečenec, psát na nás stížnost!“. Z pomsty ho začali bít ještě více, nazývat teroristou. Říkali mu: „Svědčíš proti našim kolegům, dlouho žít nebudeš, abychom z tebe udělali mrtvolu, stačí napsat tři papíry. Tři dny před 17. červnem 2008, kdy po dlouhé době čekal návštěvu rodinných příslušníků (mimochodem, namísto zákonných tří dnů se s velkými problémy domohli jednoho dne), byl surově zbit a vhozen do samovazby.

Stalo se to takhle. Přišla k němu služba a řekla, že má jít do 1. patra, protože tam na něj čeká advokát, jako že vedení mu dalo pět minut na právníka. Nic netušící Zubajr spolu se službou sestoupil do prvního patra. Jenomže tam nečekal právník, ale pracovníci správy kolonie. Než si to uvědomil, odtáhli ho do speciální místnosti a surově zbili. Ředitel ho kopl do obličeje, což mělo za následek zlomenou nosní chrupavku, zástupce velitele a dva důstojníci ho začali bít po nohou s obrovskou nenávistí a hrozbami, že si příliš stěžuje a že mu to tak neprojde. Křičeli na něj: „Nejen že tě potrestáme, ale vytvoříme ti tady takové prostředí, že budeš litovat, že ses narodil na tomto světě.“ Po bití ho ho odvlekli na samotku. Několik hodin ležel v bezvědomí na podlaze, když přišel k sobě, byla pod ním kaluž zaschlé krve. Chtěl se pohnout, ale cítil nelidskou bolest v hrudníku, zádech, ledvinách, strašnou bolest hlavy.

Sotva se obrátil na záda, ležel tak do druhého dne na zemi, nemohl se ani hnout. Třetího dne mu lékař přinesl matraci. Tři dny mu nedali jídlo, trápili ho hladem. Neschopný dále odolávat všemu tomu trápení, k zoufalství dovedený Zubajr se chtěl oběsit na vlastní košili, ale neměl dostatek fyzické síly, aby se zabil. Cítil hlubokou ránu na čele, na nohách, které byly propíchnuté naskrz kovovými dráty, velmi silnou bolest mezi žebry na zádech.

Příbuzní ostatních vězňů, kteří byly na návštěvě u svých příbuzných a věděli, jak Zubajra mučí, volali sestře a řekli: „Jestli ho  odtud brzy nedostanete, tak dostanete jen jeho mrtvolu.“   Sestra vyprosila u šéfa kolonie povolení k návštěvě a přijela.

Ale bezúspěšně jsme se spolu s ní dva dny dožadovaly, abychom mohly Zubajra vidět – šéf měl dovolenou, a jeho zástupce ze vzteku vůči vězni kvůli stížnosti  bez udání důvodu zakázal setkání, i když zrovna v té době, v těchto srpnových dnech měl na návštěvu nárok. Když jsme řekli, že náčelník to povolil, následovala jednoznačná odpověď: „Jsem sám sobě šéfem a generálem, dovolím tomu, komu chci“. Zachce se mi – dovolím návštěvu, nezachce – nedovolím.

Na  21.srpen byl naplánován  „Den kolonie“, kdy více než 100 odsouzených mělo dovoleno mimořádné návštěvy.   My s Malikou jsme doufaly, že na počest tohoto dne uvidíme Zubajra alespoň na 10 minut – všichni lidé přijeli zdaleka, a hlavně – protože to bylo slíbeno.  Ale reakcí na naši žádost byl hrubý křik zástupce náčelníka kolonie.   Přitom se prořekl, že nedávno Zubajr „párkrát upadl“. Již víme, co by to mohlo znamenat v praxi –  je docela možné, že byl opět surově zbit a aby to zakryli, příbuzným odepřeli návštěvu.  Z rozhovoru s lékařem kolonie se ukázalo, že  byl opravdu ve velmi vážném stavu, že měl hnisající rány na nohou (hluboké 5-6 cm!). Sám se pohybovat téměř nemůže.  I cizí lidi – například příbuzní jiných vězňů – jsou z toho v šoku a bojí se nejen o jeho zdraví, ale i o samotný život vězně.   Ten je nyní na pokraji smrti. Zubajr – jediný syn svých rodičů, je sám otcem dvou malých dětí.   Po skončení tohoto „trestu“ má všechny šance vrátit se domů invalidní (pokud se vůbec vrátí). Ale za co?!

Mimochodem, lékař – jediný v této kolonii, kdo opravdu soucítí se Zubajrem – řekl v rozhovoru s jeho sestrou: „Prostě ho  chtějí zabít …

Zatím se nám nepodařilo zjistit následující.   Ukázalo se, že vězenští lékaři diagnostikovali u Zubajra epilepsii. Odkud mladý silný chlap může mít epilepsii?  Toto onemocnění – vrozené – se objeví nejprve v dětství. Nikdy před jeho zatčením příznaky epilepsie u Zubajra nebyly pozorovány.   Do tak vážného stavu se naprosto zdravý člověk může dostat jen jediným způsobem – opakovaným bitím, včetně ran do hlavy, které by mohly být příčinou symptomů podobných epilepsii, zejména krátkodobých ztrát vědomí.  Pro přesnější diagnózu je třeba udělat CT vyšetření mozku, které ale v kolonii  nemůže být provedeno.  Ale vězeňská správa nachází stále nové výmluvy, aby ho nemusela pustit  do nemocnice, a nepozve k němu ani   specialistu, přestože  Zubajr je ve vážném stavu – svědčí o tom sami lékaři zařízení a také další odsouzení.   Je velmi důležité, aby byl léčen v nemocnici, ale na všechny naše požadavky převézt ho tam vězeňská správa přichází se všemi možnými i nemožnými důvody k odmítnutí.   Opakované výzvy Zubajrových příbuzných  a ochránců lidských práv, aby se mu dostalo lékařské péče přiměřené jeho zdravotnímu stavu, nepřinesly výsledek.  Centrum pro lidská práva Čečenska napsalo oficiální dopis ministru vnitra Čečenska, komisaři pro lidská práva RF, ministrovi vnitra RF a  dalším.  Za Zubajraeva se postavili  čečenští oficiální představitelé republiky, včetně prezidenta, ale ani oni nebyli vyslyšeni.   Zdá se, že na základě zpráv o podobných věcech pocházejících z různých oblastí Ruska  nejde o libovůli jednotlivých kolonií, ale o celý stávající systém, víc než to – je to  vládní politika.   V soukromém rozhovoru se sestrou Zubajra dal zástupce náčelníka  jasně najevo, že příkaz „presovat“ vězněné Čečence přichází shora. Z chování správy a zaměstnanců kolonie je jasné, že jdou konkrétně po jednom vězni – Zubajraevovi.   Balíčky mu předávají s velkými obtížemi a po dlouhém přesvědčování, neumožňují volat příbuzným ani v době, kdy má na to právo.   O návštěvě se nedá ani mluvit – sama jsem viděla, jak obtížné je dosáhnout alespoň krátkého setkání.   Komunikace s rodinou vězně jde výhradně prostřednictvím právníka, od kterého se i dozvídají o změnách – ne k lepšímu – v jeho zdraví.

Jako vysvětlení, proč s ním zacházejí tak tvrdě, vymýšlejí  nějaká nepochopitelná narušení. My s Malikou jsme obešli mnoho instancí – ale vždy jen krčí rameny: „No, pochopte, on má takový paragraf …“

Léčení prakticky žádné, příbuzní jsou nuceni kupovat drahé léky – ale předat se jim je daří nepravidelně nebo vůbec, proto za celý čas strávený v této takzvané nemocnici (od února letošního roku) se jeho stav nejen nezlepšil – naopak se zhoršil, o čemž jsem se sama přesvědčila.  Zhoršení zdraví vězně potvrzuje i jeho právník Edal-Bek Magomadov, kterému se podařilo dostat se k němu na schůzku 2. září.   Podle něj se od poslední návštěvy dramaticky změnil k horšímu, léky mu nedávají, ani na bolest.  Na čele má stále obrovský hematom, rány na nohou.  Zubajrovi nedají ani berle, aby se mohl nějak pohybovat, což zdůvodňují tím, že má  sklon k útěku.   Jak si představujete útěk z vězení o berlích?

Mimochodem, o lécích. 20.srpna nám s Malikou dali seznam léků, které musíme koupit Zubajrovi, což jsme učinily.   22.srpna jsme je předaly  do lékárny kolonie.   Ale žádný z těchto léků Zubajr ještě neobdržel, místo toho mu zase dávali  nějaké divné injekce, po kterých mu bylo ještě hůř.   Kromě toho sanitáři kolonie Zubajra rovněž bili. V důsledku tohoto barbarského „léčení“  se  každým dnem stráveným v tomto zařízení jeho stav zhoršuje.   Zůstat tam je pro Zubajra prostě nebezpečné, protože šéf kolonie a jeho zástupce mají na něj vztek za odmítání stáhnout stížnost státnímu zástupci. Jejich cílem je udělat z něj psychicky nemocného člověka, aby vše, co se mu stalo, mohli svést na jeho  chorobu. Zástupce vedoucího kolonie  Děripaska pohrozil poslat Zubajra … do psychiatrické léčebny. Obvinil ho ze simulace – že prý  je vlastně docela v pořádku a jen předstírá.

11.září jsme spolu s předsedkyní nizozemského centra pro lidská práva „MARECS“ Larisou Volodiměrovou zavolali do kolonie.   Telefon vzal pomocník  služby, který na rozdíl od očekávání mluvil velice slušně, inteligentně a vlídně.  Larisa řekla, že chceme mluvit s náčelníkem, protože do naší lidskoprávní organizace volali ze Štrasburku a Haagu a ptají se, zda  vážně toho nemocného chtějí převézt do psychiatrické léčebny. Odpověděl se smíchem: nikam ho nehodlají přeložit, je naprosto v klidu.  Ano, Zubajr je opravdu nemocný, má problémy s nohama.  Na otázku o lécích řekl: jistěže můžete poslat Zubajrovi i antibiotika, všechny léky mu budou předány lékařem.   Podle toho, jak  strážný mluvil, jsme došli k závěru, že je mu opravdu líto nemocného, který je v nouzi, a že i když jsou trvale v kontaktu s násilím, ne všichni zaměstnanci věznic se proměnili v sadisty: nikdy není pozdě najít v sobě lidskost.

I když takové sliby jsme už slyšeli mockrát, a léčení nebylo a není. Obelžou nás i tentokrát, nebo možná telefonní hovor z Evropy donutí správu kolonie udělat něco pro zdraví vězně? Na to, že úředníci podvádějí nás, občany Ruska, jsme si zvykly – ale lhát do očí pracovníkům mezinárodních organizací se dosud báli, protože chtěli vypadat dobře před Západem.   V blízké budoucnosti uvidíme, jestli i nadále platí toto pravidlo.  Tón důstojníka ve službě a jeho upřímné cítění se Zubajrem vzbudilo naději – dokonce i v tomto systému občas narazíte na normální lidi.  Ale pokud pro Zubajra nic neudělají, budeme se muset obrátit k evropskému soudu, dokud nedosáhneme výsledku.   Nemůžeme dovolit, aby nevinný člověk umřel ve vězení kvůli nedostatku základní zdravotní péče.

Zubajr se drží statečně a snáší utrpení.   Nicméně je to s ním den ode dne stále horší.  Chtěla bych apelovat na všechny lidi, kteří nejsou lhostejní – prosím, udělejte vše, co je ve Vaší moci, aby se zamezilo tomuto zločinu – člověka prostě zabíjejí pomalým a mučivým způsobem. Jestli se něco neudělá, tak zítra už může být příliš pozdě.

Informace ze 17.2.2010:

Zubajra odvezli do Krasnojarského kraje. Příbuzní o něm nic nevědí. Naposledy o něm slyšeli v červenci 2009, kdy ho zbil doprovod do Krasnojaru a měsíc byl ve vězeňské nemocnici. Teď by měl být na adrese: Krasnojarský kraj, Minusinsk, ul. Gorkého 114 , tel.  2-1160, 2-5982, 2-0576

Ve vězení tajně pořídil fotografie (viz. níže) Imran Ezheev – poradce belgického poslance Evropského parlamentu Barta Staesa, dříve člen Moskevské helsinské skupiny, zakladatel Společnosti rusko-čečenského přátelství (r.2001), žijící v Německu, kam jej s rodinou pomohla z Čečenska dopravit organizace Amnesty International. V Čečensku byl 17x zajat, mučen elektřinou, pilovali mu zaživa zuby, vytrhávali nehty.

foto:

Kremlole pátá – naprosto mimo: Poté, co Karel Dolejší nevydržel nereagovat na Kotrbovy výpady a napsal, že Informace neznámého původu nemohou suplovat rozhodnutí řádného soudu, Kotrba přichází s nejvypečenější kremlolí: O Acajevovi české soudy už rozhodly… Nakonec správně.

„Kasační stížnost OAMP ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 01.12. 2009, č.j. 4 Az 2/2009, kterým bylo rozhodnutí OAMP ministerstva vnitra o zamítnutí žádosti vydávaného o poskytnutí mezinárodní ochrany, ani její projednání NSS nemá odkladný nebo pozastavující účinek na rozhodnutí Městského soudu z 9.2.2010, č.j. Nt 475/2008 o vyhoštění ani na rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 2.3.2010, č.j. 8 To 21/2010 o odvolání vůči předchozímu. Soud ani prozatím nerozhodoval o trestnosti činů, spáchaných na území České republiky, neboť se přednostně věnoval extradikčnímu řízení. Rozhodnutí o vyhoštění tak dostalo přednost před rozhodováním o poskytnutí mezinárodní ochrany i před trestním řízením za trestné činy na území ČR. Elegantní, že?“

Nejvyšší soud sice rozhodl o možném vydání Aliho Atsajeva. Ovšem především na základě nesprávných informací OAMP MV o tom, že Alimu nebude azyl udělen. Avšak Nejvyšší správní soud vydal rozhodnutí, že Ali nesmí být vydán před ukončením azylového řízení s tím, že OAMP MV rozhodlo nesprávně, když mu udělení azylu odmítlo, a musí zahájit nové azylové řízení. Od tohoto rozhodnutí vydaného 10.8. 2010 OAMP ve věci nic neučinilo.

Co se týká Kotrbova vyjádření ohledně readmisní smlouvy, je natolik zavádějící a nepravdivé, že mi to nestojí za další kremloli.

Pro mne je tímto polemika s Kotrbou ukončena. Únik informací, které používá Kotrba, je ovšem na další téma. Otázkou je, zda pro ministerstvo vnitra nebo ministerstvo spravedlnosti…

http://blisty.cz/art/57648.html

9.3.2011
·
Trapná „diskuse“ o Acajevovi
·

Snažím se v Britských listech udržovat debatu na civilizované úrovni. Znamená to pro mě: nechť odpůrci používají věcné argumenty, nepřípustné je však uchylovat se k emocionálním a osobním útokům, případně insinuovat, z jakých důvodů a na základě jaké motivace někdo něco píše či činí.

V ostré polemice ohledně toho, zda by Česká republika měla či neměla udělat azyl čečenskému bojovníku Acajevovi porušují tyto principy obě strany, a šéfredaktor nestačí rozhořčené osobní útoky redigovat. Není přijatelné ani Kotrbovo obviňování Ridvanové z „naivního aktivismu“, ani Ridvanové trapně násilná metafora o tom, jak údajně „Kotrba Kremlu peče kremrole“ (mimochodem se ten cukrářský výrobek, Jano, jmenuje „kremrole“, nikoliv „kremlole“). (Osobní útoky z textů obou autorů jsem odstranil.)Je neférové obviňovat Kotrbu z toho, že dělá „agenta Kremlu“ (pěknou roli tady hraje česká nenávist vůči všemu ruskému), stejně jako je neférové obviňovat Ridvanovou, že se stala nástrojem blíže neurčených vlivových skupin. Je jasné, že oba diskutéři zastávají své nesmiřitelné názory na základě svého ryzího přesvědčení, ovšem způsob, jak útočí na svého oponenta, je nepřijatelný a diskredituje je. Ridvanová svým posledním článkem projevuje jasný, zaujatý subjektivní aktivismus a útoky na Kotrbu svou argumentaci diskredituje. Pro novináře je přece naprosto nepřijatelné, aby obvinoval jiného novináře ze „zneužití uniklých ministerských informací“. Za to by se Jana Ridvanová měla stydět.

Nikdo nepopírá, že vězeňské a „vyšetřovací“ metody v některých ruských věznicích jsou skutečně brutální. Těžko popřít i argumentaci Štěpána Kotrby, podle něhož Spojené státy zcela záměrně platí některé „nevládní“ organizace, aby prosazovaly zahraničněpolitický mocenských zájem Spojených států. Argumentace, že se Spojené státy snaží destabilizovat ruské „blízké zahraničí“, je přesvědčivá a lze ji zdokladovat, stejně tak jako lze přiznat, že země ve sféře vlivu Ruska se snaží z tohoto vlivu osvobodit – a na to osvobození mají plné právo. Je také známo, že Rusové se stavějí proti odstředivým tendencím těchto zemí často velmi brutálně a také od nich sklízejí brutální pomstu – viz četné teroristické útoky v Moskvě. Nikdo nemůže mít ani iluze, že čečenští bojovníci proti ruskému vojenskému vlivu se chovají stejně brutálně jako ruská armáda.

Myslím, že bylo od Štěpána Kotrby zcela korektní namítnout, že proti Acajevovi existuje podezření, že se v Čečensku a v Rusku provinil těžkými trestnými činy. Na druhé straně je nesporné, že za tyto trestné činy nebyl Acajev u žádného slušného a nezávislého soudu souzen a že by jeho žádost o azyl měla být posuzována sine ira et studio.

Všechno ostatní jsou zbytečné osobní útoky. Myslím, že v této věci už bylo řečeno všechno a diskutéři se zrovna nevyznamenali. Diskusi na toto téma proto už končím.

http://www.helpaman.org/cz/2011/03/26/pospisil/

http://www.blisty.cz/aut/2270/art.html

Michael Kocáb

místopředseda

Český helsinský výbor

V Praze  dne 29.dubna 2011

Č.j.: 2727/2008-MOT-T/59

Vážený pane ministře,

reaguji na odpověď na můj první dopis týkající se případu pana Aliho Atsajeva, kterou mi zaslal Váš náměstek Marek Ženíšek. Neztotožňuji se s argumenty pana náměstka a prosím proto Vás, abyste korespondenci osobně přešetřil. Jedná se o osud a možná i život člověka a proto má tento případ, dle mého názoru, naprostou prioritu.

1. ESLP rozhodl 4.3.2011, že podle článku 39 Jednacího řádu Soudu p.Atsaev nesmí být vydán do doby, než ESLP rozhodne v meritu věci v řádném projednání. ESLP zároveň  rozhodl o tom, aby věc byla podle článku 41 Úmluvy projednána přednostně.

2. Ústavní soud dne 18.3.2011 rozhodl tak, že se vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti odkládá do pravomocného rozhodnutí o ústavní stížnosti – tedy obdobně – p. Atsaev nesmí být vydán do doby, než ÚS rozhodne v meritu věci.

Obě rozhodnutí neobsahují bližší odůvodnění, ale lze se důvodně domnívat, že právě neukončené azylové řízení (a návazné problémy a nestandardní postup ve věci, na který bylo poukázáno) je primárním důvodem pro oba zcela výjimečné postupy – jak predběžné opatření ESLP, tak odklad vykonatelnosti vydaný ÚS jsou aplikovány velmi zřídka.

Co se týče zásady non-refoulment:  žádný soud nevynesl rozhodnutí o tom, zda je Ali Atsaev nebezpečný pro tuto zemi nebo zda jsou vážné důvody domnívat se, že se dopustil vážného nepolitického zločinu. Není tedy vůbec jasné, odkud se podobná interpretace v dopise náměstka Ženíška v předmětné věci objevila.

Naopak, Nejvyšší správní soud SE ZTOTOŽNIL s usnesením Městského soudu ze dne 1.12.2009: „Soud vzal v této věci za prokázané, že žalobce byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace, a to ve velitelské funkci. Tato skutečnost podle soudu zakládá důvodnou obavu, že vyžádaná osoba by v Ruské federaci mohla být vystavena pronásledování z důvodu své příslušnosti ke skupině účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce proti armádě Ruské federace a tato skutečnost by zhoršila její postavení v trestním řízení.“

Ve vztahu ke kavkazským etnikům hovoří jasně formulace OAMP MV z rozhodnutí o udělení azylu v ČR Čečenci R.O. (kterému bylo v r.2009 odmítnuto prodloužení doplňkové ochrany z důvodu “stabilizace v Čečensku”) ze dne 2.2.2011, č.j. OAM-280/ZA-12-P08-2010 (str. 4):

“…Navíc v Ruské federaci dochází k diskriminaci lidí pocházejících z Kavkazu. Tito lidé jsou diskriminováni na úřadech, jsou terčem policejní šikany…”

V rozhodnutí OAMP ze dne 4.4. 2011, č.j. OAM-23/LE-PA03-PA03-2011 ve věci žádosti o mezinárodní ochranu Čečence A.A. se uvádí citace zastupitelského úřadu ČR v Moskvě (str.12): „Lze předpokládat, že následné zacházení s dotyčnými záleží na tom, zda-li jsou v Ruské federaci trestně stíháni (přičemž nelze vyloučit i stíhání z politických důvodů)…“

Tvrzení, že rozhodnutí soudů o (ne)přípustnosti vydání nepodléhají PŘEZKUMU NSS,  nebylo zpochybňováno. Bylo poukazováno ne na přezkum, ale na citaci z rozhodnutí NSS ve věci p.Atsaeva: „V otázce posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a azylu je však třeba poukázat na to, že rozhodnutí o povolení vydání nesmí nastat dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně, tj. i včetně případného soudního přezkumu.“

Pane ministře,

zasedali jsme spolu v Topolánkově vládě. Kdyby se tento případ, hypoteticky,  dostal na tehdejší jednání vlády, prohlásil bych jako ministr pro lidská práva: „ve světle všech těchto skutečností pan A.A. nesmí být v žádném případě vydán do RF.“ Vláda by to bezpochyby odsouhlasila.

S pozdravem

Michael Kocáb

Příloha: dopis JUDr. Baxy ze dne 26.4.2011

Ministr spravedlnosti

JUDr. Pospíšil

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Vyšehradská 16

128 10 Praha 2