blisty.cz (1)

http://www.blisty.cz/art/55112.html
21.10.2010
·
Protestujete proti nedemokratičnosti režimu v Rusku? Utíkáte před represemi? Azyl v Čechách nehledejte!
Aneb cesta z ruského gulagu až do českého azylového tábora
·
·
Na poslední demonstraci proti jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva vystoupila nejmenovaná osoba, zastupující svou maminku, která je už přes pět měsíců neoprávněně držena v objektu bývalých ruských kasáren, za ostnatým drátem deportačního tábora v Bělé u Mladé Boleslavi. Paní je šedesát tři let a trpí těžkou sklerodermií, která způsobuje tvrdnutí kůže a vnitřních orgánů, čímž vážně ohrožuje život pacienta. Paní R. by měla být pod stálým lékařským dohledem, což v táboře rozhodně není, ba naopak je jí tvrzeno, že jí nic závažného není a to navzdory bohaté lékařské dokumentaci potvrzující diagnózu těžké systémové sklerodermie. 

Jak se v Čechách těžce nemocná a ponížená paní v poutech dostala za mříže uprchlického tábora, zatímco její druhá dcera v Belgii dostala politický azyl? 

V dobách ještě ne tak dávno minulých českoslovenští občané za hranicemi hledali politický azyl. Naší zemí sice nezmítala krutá válka, jako např. dvě války v Čečensku, nebo v bývalé Jugoslávii. Nicméně důvodů pro emigraci byla celá řada. 

Málokdo si dnes asi opravdu umí představit, co znamená fyzické a psychické mučení. Neustálý strach o členy rodiny, těžko léčitelné nemoci způsobené nedostatkem výživy a kontaktem s chemickými a biologickými zbraněmi během války. Málokdo by se dnes vůbec pokoušel do podobného zoufalství jen vcítit. Podobných zpráv o osudech lidí jsou v médiích tisíce. 

Tisíce případů tak vyvolává dojem, že těmto lidem nelze pomoci a pokud ano, postarají se o ně příslušné humanitární organizace, či státní orgány zabývající se uprchlíky a azylovou politikou. Není to prostě naše starost. Starat se dnes člověk má přeci především sám o sebe. 

Postupná systémová deprivace společnosti od pocitu solidarity tak umožňuje příslušným státním orgánům vést silně restriktivní azylovou politiku a uprchlíkům mnohdy spíše škodit než pomáhat. A některým tzv. humanitárním organizacím stávající systém umožňuje bez povšimnutí čerpat milionové granty, zatímco situace lidí, kterým mají pomáhat, se nemění. Tunelování veřejných financí a prosazování zájmů mocnějších tak často dominuje nad záměrem komukoli pomoci. 

Na poslední demonstraci proti jmenování Romana Jocha poradcem pro lidská práva vystoupila nejmenovaná osoba, zastupující svou maminku, která je už přes pět měsíců neoprávněně držena v objektu bývalých ruských kasáren, za ostnatým drátem deportačního tábora v Bělé u Mladé Boleslavi. Paní je šedesát tři let a trpí těžkou sklerodermií, která způsobuje tvrdnutí kůže a vnitřních orgánů, čímž vážně ohrožuje život pacienta. Paní R. by měla být pod stálým lékařským dohledem, což v táboře rozhodně není, ba naopak je jí tvrzeno, že jí nic závažného není a to navzdory bohaté lékařské dokumentaci potvrzující diagnózu těžké systémové sklerodermie.

Jak se v Čechách těžce nemocná a ponížená paní v poutech dostala za mříže uprchlického tábora, zatímco její druhá dcera v Belgii dostala politický azyl? Dcera paní R. je snachou lídra opozice zkorumpovaného prezidenta jedné z ruských republik. Zmíněný politik svědčil proti bratrovi prezidenta ve věci jeho účasti na vraždě investigativní novinářky. Tento samotný fakt by měl stačit k udělení politického azylu.

Paní R. se narodila v ruském gulagu, kde jí zemřela maminka poté, co její dva bratři umrzli ve vagoně při cestě na Sibiř. Celý život v Rusku těžce pracovala a do Čech přijela až v roce 2002, když utíkala před policejními výhrůžkami za účast na manifestacích proti výše zmíněnému zkorumpovanému prezidentovi. Během svého prvního pokusu o povolení k pobytu se u nás paní R. stala obětí podvodu skupiny obchodující s vízy. Paní R. čekala, že se její žádost s úřady legálně vyřídí, ale místo toho přišla o peníze a vypršelo jí vízum. Ve stejné době zemřel v Rusku její manžel, jehož ztrátu velice těžce nesla. Natolik se však bála vrátit se domů, že raději požádala dceru, aby za ní přijela a pomohla jí zde legalizovat pobyt. Dceři se u nás podařilo získat práci a po několika letech i trvalý pobyt, ale situace maminky se stále jeví neřešitelná. 

Když paní R. přišla podruhé žádat o udělení mezinárodní ochrany do přijímacího střediska MV v Zastávce u Brna, ihned ji zatkli, nasadili pouta a uvrhli za ostnatý drát deportačního tábora. Paní R. při zatčení v České tzv. demokratické republice plakala a prosila policisty, aby jí pouta nedávali, že to není třeba, že přece přišla dobrovolně. Jak řekla, prožívala obrovskou beznaděj a ponížení. Bez pout se neobešla ani pozdější návštěva nemocnice, kam musela na povinnou prohlídku. Pouta jí nebyla sundána ani v čekárně mezi ostatními pacienty, kteří si ji pohoršeně prohlíželi. Paní R. mi taky řekla, že se pouta snažila schovat alespoň pod bundou, jak se styděla. 

Ředitel OAMP MV Tomáš Haišman odmítl žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany jako nepřijatelnou, přičemž v rozhodnutí uvedl nepravdivé údaje např. o zdravotním stavu paní R., který podle lékařských zpráv vyžaduje okamžité léčení, ale podle pana Haišmana je kromě špatného sluchu dobrý. Dle lékařské zprávy z dubna 2010 je pacientka „odkázána na cizí pomoc“ a je jí „nutno co nejdříve zařadit do diagnostického a léčebného procesu“. „Prognóza velmi nejistá“, píše se dále v lékařské zprávě. 

V odůvodnění se dále lživě uvádí, že paní R. byla zadržena policií bez platného povolení k pobytu. Paní R. se však do přijímacího střediska MV dostavila dobrovolně a s platným povolením k pobytu v podobě výjezdního víza. Oblastní ředitelství Služby cizinecké policie Brno tehdy vydalo rozhodnutí, ve kterém se píše, že „dne 12. 5. 2010 se výše jmenovaná dostavila do Přijímacího střediska cizinců Zastávka u Brna a svůj pobyt prokázala výjezdním příkazem platným do 15. 5. 2010.“ 

Dcera paní R. na hrubý postup cizinecké policie během zatčení podala stížnost. Cizinecká policie jí odpověděla, že: „V daném případě vznikla důvodná obava z možného ohrožení bezpečnosti osoby, a to zdraví Vaší matky. Z chování Vaší matky bylo zřejmé, že si plně neuvědomovala právní důsledky nerespektování rozhodnutí správního orgánu, a proto její reakce na omezení osobní svobody u ní vyvolala značné zhoršení psychického stavu a nešlo vyloučit možnost sebepoškození. Z tohoto důvodu jí byla po dobu eskorty přiložena pouta.” 

Cizinecká policie se tak sama usvědčila z protiprávního postupu, protože pokud byla paní R. v tak špatném psychickém stavu, tak jí měli policisté podle zákona zajistit lékaře a ne její psychický stav ještě zhoršovat tím, že jí nasadili pouta jako zločinci. 

Chování cizinecké policie však odpovídá politice OAMP, která láme evropské rekordy v neudělování azylu uprchlíkům. V letech 1992 až 2009 u nás žádalo o azyl téměř 90 000 uprchlíků. Azyl dostalo jen něco málo přes 3 000 lidí! 

Mezi další zážitky paní R. v našem azylovém systému patří kontrola na pokoji v zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné, kam jí a dalším třem spolubydlícím vtrhlo maskované komando s vlčákem, nechalo je svléknout do naha a přikázalo jim podřepnout. 

Další kapitolou je úroveň zdravotní (ne)péče o žadatele o azyl v zařízeních MV. I když tito lidé mají ze zákona nárok na stejnou zdravotní péči jako občané ČR, tak se jim velmi často nedostává, a to ani při naléhavých zdravotních potížích. Jsou známy dlouhodobě neléčené případy tuberkulózy, hepatitidy C, syfilidy, ale také např. akutní gangrény. Přenos těchto nemocí je umocněn tím, že lidé jsou nuceni sdílet např. stejné hygienické potřeby jako nůžky na stříhání nehtů. 

Lidé v táborech také přicházejí i o několik zubů. Zubní plomby totiž podle vyjádření stomatologů pracujících pro uprchlická zařízení všeobecná zdravotní pojišťovna neproplácí. Zuby se tedy rovnou vytrhávají. Takže plomby VZP neproplácí, zato ministerstvu vnitra nedělá problém proplácet několikaleté a zbytečné pobyty žadatelů o azyl ve státních zařízeních, soudní náklady za nezákonná rozhodnutí OAMP, navíc aniž by za to nesl kdokoli osobní zodpovědnost. 

S popsanou situací v azylové politice byl v posledních měsících svého působení na Úřadu vlády seznámen Michael Kocáb a snažil se ji řešit. I když v kompetenci jeho úřadu byly především legislativní záležitosti, tak měl odvahu se postavit praktikám establishmentu. Svou angažovaností Kocáb prakticky zachránil život řady lidí, kteří měli být z Čech deportováni do vlasti, kde jim hrozilo mučení nebo smrt. Vzhledem k moci politického molochu ministerstva vnitra, kde jediný člověk neuvěřitelných téměř dvacet let řídí imigrační politiku tohoto státu, je otázkou, zda právě Kocábova iniciativa za dodržování lidských práv v azylové politice nehrála roli v jeho odvolání. 

Na druhou stranu nový poradce premiéra pro lidská práva Roman Joch na výše zmíněná fakta, na která byl v srpnu letošního roku dopisem upozorněn, nereagoval. 

(Veškerá tvrzení v tomto článku jsou podložená dokumenty.) 

PS: V září 2010 krajský soud přiznal žalobě proti rozhodnutí MV odkladný účinek s tím, že: „žalovaný (MV) ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku (pozn. autora: ve skutečnosti by tedy paní R. mohla být deportována PŘED rozhodnutím soudu o jejím odvolání proti rozhodnutí OAMP MV)… žalobkyně konkrétně neuvedla, jaká nenapravitelná újma by jí mohla vzniknout… Dle svého tvrzení…se žalobkyně obává nuceného návratu do země původu. své obavy dosvědčuje citacemi ze zpráv získaných na internetu. Soud je toho názoru, že žalobkyně tímto způsobem splnila svou povinnost tvrdit možnost vzniku nenapravitelné újmy.“ 

Výsledkem tohoto soudního rozhodnutí je, že by se na paní R. mělo pohlížet jako na řádnou žadatelku o azyl a tím pádem už nemá co dělat v deportačním zařízení, kde nicméně dodnes sedí. 

• 

http://www.blisty.cz/art/55129.html

22.10.2010
·
Opravdu patříme do Evropy?
Dopis válečného uprchlíka, který s rodinou strávil několik let v českých azylových zařízeních
·
·
Chtěli bychom poděkovat strážskému personálu, který nás přivítali s vřelou duší a provázel se slzami v očích. Oni nám darovali 2,5 roku života. Ale museli jsme se znovu vrátit do pekla – Kostelce. Kdybychom chtěli napsat nebo říct vše, nestačil by nám čas. Ale nebojím se přát těm lidem, kteří nám vzali mladé a nejhezčí roky života, především Tomáši Haišmanovi, aby prožil zbytek života takto. On nemůže být v takové funkci, to Vám potvrdí každý uprchlík.
 
Náš život začal ve Vyšních Lhotách. Zapamatovali jsme si dobré i zlé. Jistě jsme vděční za přijetí v Česku. Ale jsou nezapomenutelné věci. Zjistili jsme, za co nás tady mají – za nerozvinuté, nevychované, nekulturní. Třetí sorta lidí. Byly různé případy – začnu od jídelny: špatně s námi jednali, uráželi nás, v bufetu nás prodavač nazval sviněmi, odkud jsme se prý vzali – od té doby jsem si začal všímat, že nás tady vůbec nevítají s otevřenou náručí.

 

 

Jsme lidé, kteří přijeli do cizí země ne z vlastní vůle, ale kvůli dětem, aby jim bylo dobře, aby neviděly válku, a kdo ji viděl, aby zapomněl. Když jsme přijeli do Česka, mé dcerce bylo 3,5 roku. Nás odvezli do tábora Kašava. Nazývali jsme ho neobyvatelným táborem. Někdy tam létaly vrtulníky, naše děti se automaticky běžely schovat do křoví, bály se. Sociální vedoucí to viděl, ale lítosti u něj nebylo. Když jsme se obraceli k personálu, ti s námi nechtěli mluvit rusky, ale my víme, že berou do práce speciálně lidi, kteří znají jazyky. Ale nám sociální pracovnice říkala – jste už v Čechách, musíte mluvit česky. Vím přesně, že ona mluvila rusky. Jak jsme se my měli naučit za 2-3 dny česky? Tak jsem se kvůli jejich chování rozhodl odjet dále, pochopil jsem, že tady se náš život nenaladí. Za celých 6 let se taky nenaladil a nevíme, co bude, za 6 let tahání po táborech sem tam jsme byli v 5-6 táborech, projezdili jsme skoro celé Česko. Žili jsme v takových podmínkách, kde normální člověk psychicky nevydrží. Třeba v Domašově nad Bystřicí. Jedli jsme potraviny, které byly uskladněny ve sklepě, kde žili psi. Dětem dávali jogurty s prošlou lhůtou. My chápeme, že chtěli ušetřit, ale proč na nás? Psům dávali lepší jídlo, ty litovali, ale pro nás takového bylo škoda. Někdy jsme záviděli českým psům. Prožili jsme opravdu těžké momenty: jeden pracovník byl neustále opilý, koupat jsme se nemohli, nebyla teplá voda, v pokojích byla zima. Sami jsme jim se vším pomáhali, řezali dřevo, nosili do sklepa. Ředitel kupoval ve skladu potraviny a nám je prodávali dvakrát dráže. Navíc s prošlou záruční lhůtou. V Kašavě během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře, jako by to byly speciální operace, krátce řečeno – dávali nám co proto. Děti se bály, psychika se narušovala, ptaly se, jestli se ti policajti zase vrátí, my jsme je uklidňovali, že ne, ale v 5-6 ráno k nám zase vtrhli – jistěže jsme viděli, že je to schválně, aby se nám v Česku nezalíbilo. Jeden mladý muž řekl: „My jsme ještě nezapomněli na 68. rok.“ Ale já přece nejsem Rus! Já jsem se v 68. roce teprve narodil. A nejsem vinen Vaší revolucí. Myslím, že v takových složkách musí být vychovaní lidé a morálně na úrovni. Měli by dobře znát svou historii a alespoň sousedních států, ať si to vyřizují se Stalinem. Vaši lidé také odcházeli z vlasti, brali si s sebou hrst půdy na památku, a nikdo neví, co bude zítra. Byl takový případ, kdy k nám přijeli advokáti ze SOZE. My jsme se ptali – nějak špatně nám pomáháte, nic se v naší věci neděje. Jeden nám řekl – my jsme bezplatní advokáti. Pochopil jsem, že jak se platí, tak se i pomáhá. A řekl jsem „souhlasím“. On se jen zasmál. Jsem tu 6 let, nemám právo na práci, nemohu řešit své problémy, dají nám sotva na jídlo, ani nemluvím o oblečení, obuvi atd. Se zubařem je problém, kvůli změně klimatu a vody máme problémy se zuby,ale zubař nám zaplombuje zub na týden-dva, potom zase tak, to znamená vrtat několikrát, dokud nepřijdeš o zub. Říkají, že to tak platí pojišťovna. Potom jsem se zeptal, jestli za hotovost by mě normálně ošetřili. Okamžitě řekli, že ano, dali mi účet, ale když jsem řekl, že tolik peněz nemám, řekli „bohužel“. Vrátím se k Domašovu – tam byl starší pan doktor a dal mi pořádnou plombu, která drží už 3,5 roku. Ale potom jsem v Česku přišel o 7 zubů! Žena má stejné problémy, ale ani k doktorovi nejde – nemá to cenu. Například dále za hranicemi to dělají normálně. Jaký je rozdíl mezi Českem a Francií? Proč v zahraničí řeší azylové záležitosti během 3-5 měsíců a lidi ubytovávají v normálních bytech? My žijeme v kasárnách, ve kterých nejsou vůbec žádné podmínky. Máme se obracet k OSN? 6 let v takových podmínkách, to není málo. WC společné, sprchy společné, tam se koupou lidé různých národností, někteří nazí, a naše děti se na to dívají, nevědí, co si myslet. Vždyť dětská psychika se narušuje. I když se člověk dostane z toho pekla, nebude vědět, jak normálně existovat, bude jako divoch. Kamkoliv jdeme s jakoukoliv prosbou, slyšíme „bohužel, je nám líto“. V Kostelci n. Orlicí byl takový případ, ještě jsme ani nevešli za bránu a už nás nazvali cikány, a prý – běžte rychle za vrata. Velmi nás ranili, dál se ani nechce mluvit. Ptali se na naše práva a povinnosti, nevěděli jsme, co můžeme a co ne, ale oni nám říkají jen to, co je pro ně výhodné. Když jsme chtěli vidět zákony, neukázali nám nic. Nevím, jestli někdo bude číst tento dopis a jestli bude někoho zajímat. Prostě chtěl bych, aby se někdo vážně začal zabývat vším tím a projevil zájem zjistit, v jakých podmínkách žijí lidé. Postele, které zůstaly po ruských vojácích, celý život ve 4 stěnách se stropem. Pokud by nějaký člověk ve vyšší funkci myslel na lidi jako sám na sebe, alespoň 5% z toho všeho by změnil. Život a bohatství je dočasný jev… Tomáš Haišman si myslí, že válka skončila a lidi se mají vracet. Ale jsou lidé, kteří se prostě vrátit nemohou. Proto v takové funkci musí být spravedlivý a správný člověk. Dokud to člověk nepocítí na sobě, nepochopí nikoho. Proč Tomáš jako ředitel té organizace ani jednou nepřijel do žádného tábora a nezajímal se, v jakých podmínkách lidé žijí, co je dobře a co špatně? Převezli nás z tábora ve Stráži pod Ralskem – tam se k nám chovali jako ke svým. Jaký je obrovský rozdíl mezí Stráží a Kostelcem! Chtěli bychom poděkovat strážskému personálu, který nás přivítali s vřelou duší a provázel se slzami v očích. Oni nám darovali 2,5 roku života. Ale museli jsme se znovu vrátit do pekla – Kostelce. Kdybychom chtěli napsat nebo říct vše, nestačil by nám čas. Ale nebojím se přát těm lidem, kteří nám vzali mladé a nejhezčí roky života, především Tomáši Haišmanovi, aby prožil zbytek života takto. On nemůže být v takové funkci, to Vám potvrdí každý uprchlík. Chtěl bych podotknout ještě jedno – Kostelec je takový tábor pro alkoholiky a nevychované lidi, normální lidi tady nemůžou žít, každý den pranice, křik, opilecké večírky. A na to vše se musejí dívat děti. Co se týká dětí – má dcera za 3 roky změnila 3 školy, to taky tlačí na psychiku. Dospělí si nějak zvyknou a musí vydržet kvůli dětem, ale to je taky traumatické, jestli to dokážete lidsky posoudit.  

S.M.  

Tento dopis byl napsán před rokem. Teprve po osmi letech, kdy se rodina vláčela z jednoho uprchlického tábora do druhého, krátce po intervenci v jejich prospěch ze strany paní Světlany Gannuškinové (členky Rady pro lidská práva prezidenta RF a kandidátky na Nobelovu cenu míru 2010) u zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába, rodina dostala jen doplňkovou ochranu na dva roky. To znamená, že za dva roky musí projít celou azylovou procedurou znovu. 

 

• 

 http://www.blisty.cz/art/55755.html

1.12.2010
·
Dobré jitro, tady vnitro, aneb Ještě jednou o uprchlících
·
·
Kašava – „během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře.“  

Po zveřejnění dopisu uprchlíka, který popisuje zkušenost jeho rodiny s českými úřady a zařízeními pro uprchlíky, mi napsal čtenář Britských listů Petr Davčík. 

 

 

Pan Davčík se rozhodl vzít iniciativu do vlastních rukou a napsal řediteli OAMP Tomáši Haišmanovi. Na jeho žádost o vysvětlení, jestli jsou fakta popisující zacházení s uprchlíky v zařízeních spadajících pod ředitelství OAMP pravdivá, se panu Davčíkovi dostalo šalamounské odpovědi: „Vzhledem ke skutečnosti, že z dopisu nejsou zřejmé základní informace o státní příslušnosti žadatele ani další bližší informace týkající se jeho rodiny, nelze se k popisovanému případu kvalifikovaně vyjádřit.“  

„Děkuji za pochopení,“ píše Alice Tomášková z OAMP, ale pan Davčík se nedal odbýt. 

Dobrý den, Alice, 

popravdě jsem moc nedoufal, že mi odpovíte. O to víc mě Vaše odpověď potěšila. K absenci základních informací se vyjádřím úplně na konci. Nicméně i bez řešení konkrétní situace mi tato zpověď přijde dost zoufalá a pokud Váš odbor funguje jinak, čekal bych, že k tomu nějaké stanovisko zaujmete. Když vynechám případ rodiny, tak mi vyvstávají tyto dotazy:  

Zaměstnanci ve Vyšních Lhotách jsou opravdu kvalifikováni pro tuto práci? Přístup k cizinci by asi neměl být na úrovni, která je popsána:  

„špatně s námi jednali, uráželi nás, v bufetu nás prodavač nazval sviněmi, odkud jsme se prý vzali.“  

Mají cizinci k dispozici osobu, která je informuje v jejich rodném jazyce o všech právech, která mají?  

Domašov nad Bystřicí – „jedli jsme potraviny, které byly uskladněny ve sklepě, kde žili psi. Dětem dávali jogurty s prošlou lhůtou. My chápeme, že chtěli ušetřit.“  

Kašava – „během noci 2-3x přijížděla policie se psy, ve 2-4 v noci bouchali na dveře.“  

Bohužel jsem nikde nenašel, zda tyto oblasti jsou pod Vaším odborem, ale předpokládám, že ano, když je jméno pana Haišmana skloňováno docela často.  

Tudíž otázky na Vás jsou:  

Fungují zmiňované tábory tak, jak je popisováno v dopise?  

Přistupují pracovníci takto neprofesionálně k cizincům?  

Dostávají cizinci po převzetí do tábora informace ve svém rodném jazyce a v plné míře? (Pochopte – tak, že jim není sdělena jen část.)  

Máte někde zveřejněné na stránkách, jak tábory vypadají?  

Nyní k Vaši zmiňované absenci základních informací:  

Nevím, zda jste opravdu dočetla až do konce článek na zmiňovaném odkazu.  

Jen pro jistotu, vykopíruji poslední část:  

„Tento dopis byl napsán před rokem. Teprve po osmi letech, kdy se rodina vláčela z jednoho uprchlického tábora do druhého, krátce po intervenci v jejich prospěch ze strany paní Světlany Gannuškinové (členky Rady pro lidská práva prezidenta RF a kandidátky na Nobelovu cenu míru 2010) u zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába, rodina dostala jen doplňkovou ochranu na dva roky. To znamená, že za dva roky musí projít celou azylovou procedurou znovu.“ 

 Je možné, že jste na pracoviště nastoupila v nedávné době, ale předpokládám, že jméno pana Kocába znát budete. Stejně jako byste mohla znát i jméno paní Světlany Gannuškinové. A s největší pravděpodobností i Váš odbor tento případ musel řešit. Proto mě Vaše odpověď příliš neuspokojila a očekávám, že mi odpovíte nyní.  

Vaše odpovědi bych chtěl věřejně prezentovat.  

Předpokládám, že jako transparentní odbor s tím nebudete mít problém.  

Pokud ano, dejte mi v odpovědi vědět.  

Přeji hezké dny a pokud máte prodloužený víkend, tak příjemné volno.  

S pozdravem  

Petr Davčík

V odpovědi panu Davčíkovi paní Tomášková nejprve zopakovala důvody, proč z pohledu OAMP nelze zkoumat prohlášení uvedená v dopise uprchlíka a posléze k mému úžasu zpochybnila nezpochybnitelné. Konkrétní záměr návštěvy Světlany Gannuškinové, o kterém jsou záznamy i na vládním webu. Dále tvrdí, že OAMP si je samozřejmě velmi dobře vědomo situace v Čečensku a pokud uzná za vhodné, tak osobám čečenského původu udělí mezinárodní ochranu. 

Vážený pane Davčíku, 

Vaše dotazy jsem konzultovala s oddělením mezinárodní ochrany, které je zodpovědné za vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany a níže předkládám vyjádření a upřesnění k mé předchozí odpovědi, kdy jsem tyto informace neměla k dispozici.  

Azylový zákon i příslušné mezinárodní úmluvy na ochranu uprchlíků nám zakazují podávat jakékoliv konkrétní údaje o osobách žádajících o mezinárodní ochranu v České republice, a to z důvodu ochrany jejich či jejich blízkých, kteří mohou ještě žít v zemi jejich původu a jejichž život či svoboda by mohly být takto ohroženy. Proto nemůžeme nikdy veřejně komentovat konkrétní případy a rovněž v rámci řízení o mezinárodní ochraně můžeme informovat o jednotlivých krocích pouze osoby, které k tomu disponují speciální plnou mocí, danou konkrétním žadatelem o mezinárodní ochranu, který si sám musí zvážit, v jakém rozsahu a kým se nechá zastupovat. Proto přestože víme, kdo byl patrně pisatelem uveřejněného dopisu, nemůžeme jej jakkoliv komentovat.  

Ohledně údajné intervence paní Světlany Gannuškinové a tehdejšího zmocněnce vlády pro lidská práva Michaela Kocába, lze říci, že ta rozhodně nesměřovala a ani nemohla směřovat vůči konkrétním případům konkrétních žadatelů o mezinárodní ochranu, včetně rodiny pisatele dopisu. Oba jmenovaní vyjádřili pouze svůj názor na současnou situaci v Čečensku a apelovali na české státní orgány, včetně OAMP, aby tuto braly na zřetel i při rozhodování o mezinárodní ochraně.  

Paní Tomášková buďto v době návštěvy paní Gannuškinové na OAMP nepracovala a když o návštěvě mluví, věci si domýšlí v souladu s tím, co by se asi líbilo jejímu šéfovi, nebo vědomě lže s tím, že naprosto nechápu, jak si mohla myslet, že by jí taková lež prošla.  

P. Gannuškinová se s pisatelem dopisu S.M. a s dalšími čtyřmi žadateli o azyl sešla v neděli 2.5.2010 v 9:00 v restauraci MacDonalds na nám. I. P. Pavlova, aby vyslyšela jejich konkrétní problémy a mohla požádat o jejich řešení p.Kocába, se kterým měla domluvenu schůzku na Úřadě vlády v 11:00. Na setkání byl přítomen i R.O. se svou maminkou. P. Gannuškinová byla jeho případem natolik šokována, že ho i s maminkou vzala s sebou na schůzku s p.Kocábem. Protože p. ministr Pecina se s p. Gannuškinovou odmítl sejít, ta požádala o urgentní pomoc p. Kocába také v případech azylantů, se kterými se sešla.  

Následující text je výtahem z publikace „Konec uprchlíků v Čechách aneb praktiky dr. Goebbelse“. Jediná změna vzhledem k níže uvedenému dopisu se týká toho, že žadatelé o azyl již dnes mají hodinu denně přístup k internetu. 

„OAMP MV ČR rozhodlo dne 17. 4. 2009 ve správním řízení o prodloužení doplňkové ochrany o žádosti, kterou podal dne 11. 3. 2009 pan R. O., takto: ŽÁDOST O PRODLOUŽENÍ DOPLŇKOVÉ OCHRANY SE ZAMÍTÁ. V průběhu pohovoru jmenovaný uvedl, že o prodloužení doplňkové ochrany žádá, protože nemá jistotu, že bude ve vlasti v klidu a bezpečí. Jmenovaný se stále obává, že se mu tam něco stane. Nemá podle svých slov jistotu, že zůstane v případě návratu do vlasti naživu. Současná čečenská vláda podle jeho tvrzení pronásleduje ty, kteří ze země utekli. Jmenovaný dále uvedl, že měl známé Čečence, kteří z vlastní iniciativy ukončili azylové řízení v ČR a vrátili se domů, ale zmizeli. 

Správní orgán k tomu uvádí, že situace v Čečensku a zejména pak v jeho hlavním městě Groznyj, odkud žadatel pochází, se zvláště v posledních 2 letech změnila. Stabilizovala se a obnova země a zejména pak jejího hlavního města významně pokročila. Starost o bezpečnost převzaly čečenské bezpečnostní složky.  

Jeho tvrzení o tom, že ti, kteří z Čečenska uprchli, jsou po svém návratu do vlasti pronásledováni čečenskou vládou, jednoznačně vyvracejí výše uvedené informace o zemi původu, v nichž je naopak uvedeno, že čečenská i ruská federální vláda velmi stojí o to, aby se čečenští uprchlíci vrátili do vlasti. Projekty zaměřené na podporu a zpětnou integraci utečenců jsou štědře dotovány z federálních i místních zdrojů.“  

Teprve po intervenci M. Kocába u T. Haišmana se stal znovu R.O. žadatelem o azyl. Tím je dodnes. Poprvé požádal o azyl v ČR v r.2003 – dodnes tedy není jeho situace vyřešena.  

Pracovnice OAMP dále píše: „OAMP však samozřejmě situaci v Ruské federaci, oblasti Čečenska, velmi dobře zná a proto v individuálních případech i před tímto apelem i po něm uděloval a i nadále bude, shledá-li pro to podmínky, osobám čečenského původu mezinárodní ochranu.“  

Když uvážíme jeden z dalších případů bezpráví uprchlíků v Čechách, který byl ovšem mediálně zviditelněn, tak se tvrzení zaměstnankyně OAMP dostává do sporu s realitou. Timur jako jeden z mála uprchlíků mohl svoji protirežimovou činnost doložit fotografií s opozičními lídry, kterou našel na internetu. Pan Haišman však usoudil, že je to fotomontáž a zabitého bratra si Timur zřejmě také vymyslel.  

Události 10.2.2010  

Reportéři ČT 26.4.2010  

Případem Timura se nejdříve zabýval senátor Štětina coby Výborem pro obranu a bezpečnost pověřený zpravodaj tohoto případu po projednání petice, došlé senátorům, jenž ve světle reflektorů kamer ČT odcestoval se svou asistentkou na služební cestu do Gruzie pátrat po lidech, kteří by potvrdili Timurův příběh. Po několika dalších článcích o jeho šlechetné pomoci v Lidových novinách i jinde jeho zájem ochladl a Timur zůstal ponechám svému osudu.  

A jak se k případu Timura stavěli kolegové OAMP v Organizaci pro pomoc uprchlíkům? 

- OPU – prosím?  

- Dobrý den, prosím Vás, mohla bych mluvit s p. Rozumkem?  

- A s kým mluvím? 

- Já volám od Timura Borčašvili.  

- Borčašvili – chviličku.  

- Děkuji. 

- Prosím, Rozumek.  

- Dobrý den, já opět volám, my jsme u Vás byli před hodinou.  

- Jasně. 

- P. Rozumek, moc se omlouvám, že Vás obtěžuji, ale jsem v takové situaci, že nevím, co dělat. Můžete mi lidsky vysvětlit, kam bych měla jít, aby mě už odnikud nevyhnali, aby aspoň někdo Timuru pomohl?  

- Já nevím. Já nevím. Je třeba najít advokáta.  

- Já vím, ale to Timuru Borčašvili teď materiální situace nedovoluje.  

- Tady organizace – já bych řekl – SOZE Brno, oni dobře pracují.  

- P. Rozumek, já se divím tomu, že když jsme se k Martě Miklušákové obrátili, ona řekla, že Vy nám můžete pomoci, a Vy teď říkáte, že ne. Já už ani nevím, komu věřit.  

- Ne, my nemůžeme. Já nevím – jestli on je v Poštorné, tak potom jenom SOZE.  

- P. Rozumek, a to je spojené jen s Vaším financováním?  

- Promiňte, já jsem nerozuměl.  

- To je spojeno s tím financováním, o kterém jste mluvil?  

- Ano, nemáme projekty – co můžu dělat? Nemůžu – nic.  

- Jasně. Ale Marta Miklušáková nás posílala k Vám, já prostě nevím, co mám dělat. Nevím, proč ona říkala, že Vy můžete.  

- Kdo Vám to řekl?  

- No Marta Miklušáková nás poslala k Vám do OPU.  

- Protože ona neví, že nemáme peníze. 

 - Dobře, děkuji. Nashledanou. 

- Nashledanou.  

A kolegové v Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Praze (UNHCR)? 

-UNHCR – prosím?  

-Dobrý den, mohla bych mluvit s p. Miklušákovou?  

-Jo, okamžik – kdo volá, prosím?  

-Timur Borčašvili.  

-Jak?  

-Timur Borčašvili.  

-Dobře.  

-Děkuji.  

(Za půl minuty) 

-Prosím Vás, můžu se zeptat, kvůli čemu voláte?  

-Chtěla bych se zeptat paní Miklušákové na jednu věc.  

-Dobře, ona totiž teď má jednání, já Vás přepojím na někoho jiného.  

-Tak já jí zavolám později.  

-Dobře, tak můžete zkusit zavolat později.  

-Ale řekněte jí, že jsem byla v OPU, kam mne poslala, kvůli případu Timura Borčašvili, a tam říkali, že nám vůbec pomoci nemohou. Takže já bych chtěla vědět, co by mi p. Miklušáková poradila, co mám dělat dál. Tam říkali, že mají problém s financováním, a vůbec Timuru Borčašvili nemohou pomoci. Ale Marta Miklušáková říkala, ať jdeme do OPU. Já bych chtěla, aby mi p. Miklušáková poradila, co máme teď dělat dál.  

-Dobře, tak já jí to potom vyřídím, ale když tak ji zkuste kontaktovat po mailu, možná to bude nejlepší.  

-Ale na mail mi ona bohužel vůbec neodpovídá, a jde o lidský život. Já nemohu čekat měsíc nebo měsíc a půl, než mi ona odpoví. Ten pán je teď v Poštorné, v azylovém zařízení. Nemůže se s nikým spojit, co má dělat dál?  

-Dobře, dobře, tak já jí to určitě vyřídím.  

-Tak já zavolám za hodinu, šlo by to? Snad by už na mě mohla mít čas.  

-Jestli jste jí psala mailem.  

-Já jsem jí psala mailem několikrát, ale na ty maily p. Miklušáková vůbec neodpovídá, vůbec.  

-Dobře, já jí to tedy vyřídím, a zatím nashledanou.  

-Tak já jí zavolám za hodinu, děkuji. Nashledanou. 

-UNHCR. 

-Dobrý den, můžu mluvit s paní Miklušákovou?  

-U telefonu.  

-Dobrý den, p. Miklušáková, prosím Vás, já Vám volám od p. Timura Borčašvili.  

-Můžete se představit?  

-Určitě. Jmenuji se H.  

-Ano.  

-Prosím Vás, my jsme Vám psali maily, volali jsme Vám, a Vy jste nám říkala, že se tímto případem nebudete zajímat, a že máme jít do OPU.  

-Ano. 

 -Ale ve čtvrtek i dnes jsme byli v OPU, a tam nám řekli, že nám vůbec nemohou pomoci kvůli problémům s financováním, protože nemají projekty a tak. Jediné, co pro nás mohou udělat, je napsat žádost na jednom listě, a to je všechno. Co máme dělat dál – mohla byste nám říct?  

-V tom případě já se spojím s OPU a dám Vám vědět.  

-Ano, a kdy Vám můžu zavolat, prosím Vás?  

-Já Vám pošlu e-mail.  

-Děkuji, budu čekat. Nashledanou.  

-Nashledanou.  

Žádná další odpověď od paní Miklušákové nepřišla. Nicméně na stránkách UNHCR se píše

Nejdůležitější úlohou UNHCR je tzv. mezinárodní ochrana, tedy zabezpečení dodržování lidských práv uprchlíků, včetně možnosti ucházet se o azyl, a garanci, že nikdo z nich nebude proti své vůli vrácen do země, kde mu hrozí perzekuce. UNHCR rovněž podporuje mezinárodní dohody o uprchlících, monitoruje dodržování mezinárodního práva ze strany vlád a poskytuje uprchlíkům základní materiální pomoc, jako je jídlo, voda, přístřeší a lékařská péče. Usiluje o dlouhodobé řešení problémů uprchlíků prostřednictvím dobrovolné repatriace, integrace v zemích, kde nalezli prvotní azyl, nebo usazení se v třetí zemi. 

Mezinárodní ochrana je základním pilířem činnosti UNHCR. V realitě to znamená dohled nad dodržováním základních lidských práv a záruku, že nikdo nebude násilně navrácen do země, ve které mu hrozí pronásledování – tento přístup je známý jako zásada non-refoulement.  

Takže Česká republika je asi mimo realitu. Zřejmě někde v pohádce o kohoutkovi a slepičce, která běhá od jednoho k druhému a vodu ne a ne sehnat, přičemž jde o život. Zřejmě takový nezávažný detail z pohledu struktur majících se u nás zabývat osudy lidí.  

Timur v Čechách milostivě dostal azyl až poté, co se do jeho případu vložil bývalý zmocněnec vlády pro lidská práva Michael Kocáb. Přičemž Timur nebyl jediný, kterého Kocáb zachránil z Haišmanovy lopaty na uprchlíky

2.8.2010 v 19:30 byl Kocáb telefonicky požádán advokátkou žadatele o azyl Gruzínce Z. N. o pomoc v zastavení deportace Z., plánované letecky z Prahy – Ruzyně na týž večer ve 22:00 hod. Přestože Ústavní soud rozhodl v odpoledních hodinách o tom, že Z. nesmí být vydán do vlasti, a soudní rozhodnutí bylo odfaxováno v 16:00 všem zainteresovaným institucím (cizinecké policii, OAMP, vězeňské službě v Praze-Ruzyni, kde byl Z. ve vazbě, a dalším), deportace měla být vykonána. Až po urgenci p. Kocába u ředitele cizinecké policie byla deportace zastavena. Z. je v ČR 13 let a již dvakrát (v r.2002 a 2005) Krajský soud v Brně rozhodl o tom, že nesmí být na žádost prokuratury do jeho vlasti vydán, protože neexistují důkazy o jeho údajné trestné činnosti. Přesto mu ze strany OAMP MV byla odmítnuta žádost o politický azyl.  

Podrobnosti naleznete ve zmíněné knize „Konec uprchlíků v Čechách.“  

Pro ředitele osudů lidí také nic neznamená, když je žadatel o azyl těžce nemocen nebo má příbuzné s mezinárodní ochranou po celé EU, ke kterým se však třeba po několik let čekání na „rozsudek“ OAMP nemůže ani podívat, protože nemůže opustit ČR. Např. paní A., kterou jsem navštívila v Kostelci, je 53 let. Během posledních týdnů ji dvakráte odváželi v mdlobách na pohotovost s tlakem 300! Horní hranice jejího tlaku se ani v klidu nesnižuje pod 230. Paní A. k nám deportovali před několika měsíci s manželem z Rakouska, kde žijí již mnoho let jeho sourozenci, oběti války. Řekli jí, že ji vezou do nemocnice na vyšetření, posadili do sanitky a v doprovodu lékaře odvezli na českou hranici, kde již čekali čeští policisté. Své věci našla sbalené v přijímacím středisku v Zastávce u Brna, ale mezi věcmi chyběl mobilní telefon a náramek – jediné cennější věci, které měla. Zaměstnanci tábora však odmítli prověřit, kde se věci ztratily – jestli je z Rakouska u nás někdo převzal, nebo vůbec nedorazily. Zůstává tedy otázkou, kdo okradl utečenku o to poslední, co měla?  

Paní A. k nám byla deportována díky tomu, že při prvním vstupu do Evropy měla vízum do Čech a podle Dublinské smlouvy tedy její případ musí řešit od začátku až do konce Česká republika. Mnoho uprchlíků je u nás drženo jako nějací záhadní rukojmí OAMP i několik let, než se úřad rozhodne zda jim udělí azyl, nebo ne. Spousta lidí během této doby ztrácí nadějí na to v0st normální život a raději by odešli jinam, ale díky této úmluvě nemohou.  

Dnes tedy paní A. čeká, jestli se ve stresu dlouhodobé životní nejistoty dožije alespoň rozhodnutí OAMP.  

Paní Tomášková tvrdí, jak si je OAMP samozřejmě vědomo situace v Čečensku. Kdyby si bylo OAMP tak vědomo situace v Čečensku, tak by kvůli jeho činnosti v květnu letošního roku zřejmě nemusel zasedat výbor pro práva cizinců. 

ZÁPIS ZE ZASEDÁNÍ VÝBORU PRO PRÁVA CIZINCŮ 

ZE DNE 18. května 2010  

M. Kocáb: „Ruská FSB je pro Timura Boschasviliho hrozbou, deportace FSB připomíná deportaci židů, řada humanitárních organizací operujících na území ruské federace apeluje na české úřady, aby nespolupracovali s FSB. Z dokumentu Amnesty International upozornil M. Kocáb na následující. „..všechny humanitární organizace včetně Amnesty International došly k závěru, že pod vedením Kremlem dosazeného prezidenta Kadyrova se v Čečensku usadil totalitní režim jako za doby stalinismu, FSB může kdykoliv unést jakéhokoliv obyvatele Čečenska a odvézt ho neznámo kam, zfalšovat obvinění, a nutit jej k podepsání dokumentů, obsahujících přiznání k uvedeným spáchaným skutkům, následuje loutkový soud s vyřčením trestu na 15-20 let. Situace v Čečensku je příkladem genocidy čečenského národa a úmyslným vytvářením neúnosných podmínek života v Čečensku. Čečenci v Gruzii, (tím se dostáváme již k našemu případu), přestože mají gruzínské občanství, patří do kategorie lidí nejvíce ohrožených ruskými silovými složkami, navíc Rusko využívá často kontaktů polovojenských eskadron s těsnými kontakty na FSB. Návrat Timura Boschasvili do Ruska, Gruzie nebo Čečenska pro něj znamená smrtelné nebezpečí. M. Kocáb citoval pak vyjádření Americké asociace židů, které je dle něj značně expresivní – ale řekl, že jej musíme přijmout. Z citace vyplývá, že pisatel nepovažuje za rozdíl deportovat někoho do Ruska či Gruzie, území Gruzie je zaplaveno agenty FSB, kteří jej mohou unést do sousedního regionu. Obsahem dopisu je výzva, aby české úřady s FSB tímto způsobem nespolupracovaly, ať nedeportují Čečence, ale měli by jim na prvním místě udělit azyl. Tyto deportace připomínají deportace židů v období 2. sv. války. M. Kocáb míní, že tyto nucené deportace, i v případě, že je ohroženo i malé procento deportovaných výše zmíněným zacházením, máme povinnost okamžitě a striktně zastavit. 

M. Kocáb pak zmínil další dokumenty týkající se Timura Boschasvili, rozhodnutí OAMP MV ve věci udělení mezinárodní ochrany Timuru Boschasvili, usnesení zahraničněpolitického výboru Senátu a usnesení senátního Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice. M. Kocáb vyjádřil pak přání, aby byl navržený podnět Výborem přijat.“  

K vládou stanovenému zákazu vyhoštění T. Haišman konstatoval, že o vyhoštění rozhoduje nikoliv ministerstvo vnitra, ale buďto cizinecká policie, respektive policie ČR, a v jiných případech, pokud jde o soudní vyhoštění, rozhodují v těchto věcech jednotlivé soudy. To co nám připadá jako nelidské, tak v evropském kontextu takto nevypadá, zdůraznil.  

P. Čižinský uvedl, že T. Haišman je mistr ve vysvětlování, že jsou to jiné orgány, které rozhodují o vyhoštění, a že on za nic nemůže; teď tedy řekl, že vyhošťuje policie, nikoliv ministerstvo vnitra – zapomněl však dodat, že vždy tam musí být závazné stanovisko ministerstva vnitra. Nikdo nemůže tedy být vyhoštěn, pokud ve spise není listina, na které je vytištěno jméno pana ředitele Haišmana, že tedy není překážka vycestování. Dle P. Čižinského si ministerstvo vnitra pozve člověka, který jim tam něco řekne, a oni vytáhnou nějakou zprávu, podle které je situace v dané zemi v pořádku a tedy mu nevěří a jeho žádost zamítnou. Druhá taková metoda, kterou dle P. Čižinského ministerstvo vnitra používá, je, že pokud je ta zpráva poměrně obecná či nejasná, pozvou si žadatele několikrát, a v jeho výpovědích najdou rozpory a poté prohlásí, že mu nevěří a jeho žádost se zamítá. Dle P. Čižinského je nesmysl, aby cizinec, když sem přijede, dostal jako první věc rozhodnutí o vyhoštění, a až poté se výkon tohoto rozhodnutí pouze odkládal přes azyl, přes překážky vycestování apod. Tuto právní houštinu je třeba skutečně odmítnout jako celek.  

Pracovnice OAMP p. Tomášková panu Davčíkovi dále píše: 

Co se týká dostupnosti informací žadatelům o mezinárodní ochranu, pak každý cizinec, který v České republice učiní tzv. prohlášení o mezinárodní ochraně, které je prvním krokem pro zahájení správního řízení, dostává okamžitě několikastránkovou informaci ve své mateřské řeči, kde jsou mu podrobně vysvětleny veškeré kroky, které budou následovat, i veškerá jeho práva a povinnosti. Při každém ze správních úkonů s ním vedených mu je pak rovněž vysvětlen vždy další následující krok a má možnost se detailně zeptat i na další případné nejasnosti či doplnění z jemu již podaných informací. Vzhledem ke skutečnosti, že OAMP vede veškeré správní úkony s žadateli v jejich mateřském jazyce, tj. za přítomnosti tlumočníka, není zde problém s nedorozuměním se. 

Každý žadatel má rovněž ve středisku bezplatný přístup k internetu, dostává seznam nevládních organizací, zabývajících se uprchlíky, které rovněž bezplatně (a v mnoha jazycích) poskytují žadatelům o mezinárodní ochranu právní a sociální pomoc, minimálně v anglickém jazyce jsou informace o řízení a zákon o azylu přístupné rovněž na internetových stránkách MV.  

Jmenovaná pracoviště, jako např. Kašava, Domašov nad Bystřicí, Stráž pod Ralskem či Vyšní Lhoty, již v současnosti nefungují jako střediska pro ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu, byla postupně uzavírána z důvodu celoevropského snižování počtu osob žádajících o mezinárodní ochranu, neboť jejich kapacita byla příliš vysoká.  

E-mail Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) Praha, p. Miklušákové, 4.5.2009: 

Vážená paní, 

ještě u nás zůstává naděje, že jsou v České republice dobří lidé i na vysokých postaveních, u kterých není úplně kamenné srdce.  

Bohužel, setkáváme se každý den téměř výhradně pouze s chladem a lhostejností úředníků Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, soudců a jiných, kteří po své libovůli řeší naše osudy – velmi často s narušením mezinárodních zákonů i zákonů ČR.  

Několik let čekáme na „vynesení rozsudku“ nad budoucností nás, válečných uprchlíků, se stálým strachem, budeme-li vydáni zpět do rukou našich pronásledovatelů – protože často se naše přímé důkazy neberou na zřetel, a našim vyjádřením z pohovorů se přidává zcela jiný význam, než jaký jsme měli na mysli. Bezplatné poradny pro uprchlíky nepomáhají nám, ale právě Odboru azylové a migrační politiky MV vynášet neobjektivní řešení. Pracovníci poraden využívají naší neznalosti jazyka a dávají nám podepisovat něco jiného, než na čem se s nimi domluvíme. Na placené advokáty nemáme prostředky – všichni jsem odešli z vlasti po ztrátě majetku důsledkem bojových akcí.  

Zákon o azylu v překladu alespoň do některého ze světových jazyků je pro nás nedostupný, takže neznáme svá práva a povinnosti. K internetu nemáme přístup (jak je samozřejmostí v azylových zařízeních jiných států EU), na telefony a návštěvy internetových klubů nemáme peníze (takže nemůžeme být alespoň tak ve styku s rodiči a jinými blízkými, kteří často žijí v ohrožení života, a my se o ně strachujeme). Dostáváme malé kapesné, ze kterého nejsme schopni zajistit ani základní potřeby pro děti. Do práce nás z mnoha důvodů v době čekání na azyl nepřijímají.  

Naše děti jsou nuceny žít několik let v azylových zařízeních, která se často mění, tedy i včetně škol. Obáváme se těžkých psychických následků, protože jim nejsme schopni vysvětlit, proč se s námi tak jedná. O řádné zdravotní péči můžeme jen snít – na všechny problémy dostáváme Ibuprofen, a většinou teprve po mnohonásobných prosbách se dostáváme k lékaři. Ten nás ke specialistům často posílá až v době rozvinuté fáze nemoci, což způsobuje především u dětí velké komplikace.  

Často dostáváme nekvalitní potraviny, v azylových zařízeních s námi mluví pouze česky, takže je někdy těžké vysvětlit problém, který potřebujeme řešit. Dochází k absurdním situacím, že pokud se např. v azylovém zařízení (lépe se hodí název „tábor“) v Kostelci n.Orlicí náhodou dostaneme k vedoucí p. C. (odmítá se s námi setkávat), ta nám řekne, že musíme mluvit česky, protože ona rusky nerozumí. P. C. dříve pracovala jako učitelka ruského jazyka.  

Takovým a tisíci drobnými i mnohem většími způsoby nás ponižují, pro pracovníky táborů nejsme lidmi, ale něčím obtížným, co se musí jen trpět.  

Nejhorší je bezmoc. Někteří z nás požádali o azyl v ČR proto, že jsme dříve o Československu a pozdější ČR měli to nejlepší mínění jako o zemi s velice příjemnými a solidárními lidmi. Někteří utíkali z války ke svým příbuzným do jiných evropských zemí, ale byli zadrženi při nelegálních přechodech hranic (většina z nás neměla možnost si vyřídit ve vlasti zahraniční pasy) a donuceni zůstat v ČR. Podle dublinské smlouvy pak musíme v rámci EU zůstat v zemi, ve které nás zadrželi, a v té požádat o azyl. Takže pokud nám MV ČR azyl odmítne, soudy toto potvrdí (většinou soudy pouze automaticky autorizují řešení MV bez řádného posouzení), dostaneme sice výjezdní vízum např. na měsíc, které nás opravňuje odjet z ČR. Do vlasti se však kvůli pronásledování vrátit nemůžeme, a po odjezdu do jiné evropské země bez jakýchkoli finančních prostředků (jinam s výjezdním vízem nemůžeme) nás tato deportuje zpět do ČR, kde nás nechtějí. Uzavřený, bludný kruh – ve kterém se mnozí z nás pohybují 5 – 6 i více let. Snad alespoň naše děti by si zasloužily něco jiného, když na nás – dospělé – se neberou žádné ohledy.  

Pokud v ojedinělých případech někdo azyl dostane, potýká se s dalšími problémy a nezákonným postupem úředníků.  

V době našeho příjezdu do ČR jsme netušili, co nás čeká. Vždyť ČR deklaruje přijímání uprchlíků za úplně jiných podmínek, než v jakých živoříme – vůbec jsme si nedokázali představit, že Češi můžou být něčeho takového schopni.  

Vše výše uvedené můžeme doložit dokumentací (u každého z nás se jí nasbíraly kilogramy).  

Do úplného šoku nás přivedlo řešení OAMP MV ČR ze dne 22.4.2009, kterým R. O. z Čečenska byla odmítnuta žádost o prodloužení mezinárodní ochrany s tím, že v Čečensku je už vše v pořádku, vojska prakticky vyvedena, vracející se uprchlíky čekají peníze na byt nebo přímo hotové bydlení – a další nehorázné nepravdy.  

Jsou mezi námi dva otcové (Čečenci), kterým se v ČR narodili děti, ale na matrice je odmítly zapsat do rodného listu jako otce (kolonky „otec“ jsou prázdné, přestože matky u notáře podepsali, kdo je otec dítěte), a také se s matkami svých dětí nemohou už několik let oženit!  

Jsou narušena nejen základní lidská práva, ale především plně ignorována práva dětí a rodiny.  

Prosíme Vás o osobní setkání, při kterém bychom Vás chtěli požádat o radu, jak v naší situaci postupovat.  

Vyčerpali jsme všechny legální způsoby, kterými jsme se snažili zlepšit nejen svá postavení, ale postavení uprchlíků v ČR vůbec. Psali jsme petice, na které jsme nedostávali odpověď, nebo nás prostě odbyli s tím, že vše, na co si stěžujeme, je v pořádku.  

S díky za pochopení,  

jménem svým a našich dětí:  

podpisy: 18 uprchlíků

Odpověď paní Miklušákové, 7.5.2009:  

Vazeni, 

dekujeme za Vas email i zaslane informace. Jak uz jsem ale vetsinu z Vas v prubehu poslednich tydnu informovala, prazska kancelar UNHCR neposkytuje primou pravni pomoc ci socialni poradenstvi zadatelum o mezinarodni ochranu ani azylantum ci lidem, kterym byla udelena doplnkova ochrana. Tyto sluzby zajistuji specializovane nevladni organizace, v nekterych pripadech nasim prostrednictvim. Jednotlivymi pripady se pak zabyvame az ve chvili, kdy nam je tyto nevladni organizace postoupi samy.  

Na zaklade vyse uvedeneho Vam proto doporucuji, abyste problemy, na ktere poukazujete, resili bud prostrednictvim Organizace pro pomoc uprchlikum (OPU, Kovářská 4, Praha 9, Tel: …email na pani Evu Holou, vedouciho pravniho oddeleni, je evalhola@opu.cz, na pani Ludmilu Bobysudovou, vedouci socialniho oddeleni lida.bobysudova@opu.cz) nebo SOZE (Mostecká 5, Brno, Tel: 545 213 643, email soze@soze.cz).  

S pozdravem,  

Marta Miklusakova

Pracovnice OAMP p. Tomášková dále píše:  

Co se týká stížností žadatelů o mezinárodní ochranu na zacházení ze strany sociálních pracovníků, zaměstnanců občerstvení, na ubytování, stravování a další služby, pak je především nutné upozornit, že toto nespadá do působnosti odboru azylové a migrační politiky MV ČR, vedeného PhDr. Tomášem Haišmanem. Ani v samotném uveřejněném dopisu není popsán jediný konkrétní případ, kdy by přímo ze strany pracovníků OAMP, kteří jsou v rámci azylových středisek zodpovědní pouze za samotné vedení správního řízení, tj. během sepisování žádosti o mezinárodní ochranu či během pohovoru vedeného za přítomnosti tlumočníka, bylo s rodinou žadatele zacházeno jakkoliv špatně. 

Konkrétní případy pracovníků azylových zařízení při pohovorech byly dostatečně popsány v dopise adresovaném paní Miklušákové. Pokud by paní Tomáškovou zajímaly další konkrétní případy, tak jí vřele doporučuji zmíněnou publikaci „Konec uprchlíků v Čechách.“  

Základní informace o organizaci Ministerstva vnitra ČR a vedení řízení o mezinárodní ochraně jsou popsány na oficiálních stránkách MV. Na tomto místě bych si tudíž dovolila zopakovat, že za ubytování, stravování a další poskytované služby žadatelů o mezinárodní ochranu, včetně provozování všech azylových středisek, zodpovídá Správa uprchlických zařízení, organizační složka MV, na jejichž internetových stránkách www.suz.cz lze nalézt nejen potřebné kontakty na její vedení či jednotlivá střediska, fungující v současnosti, ale i řadu fotografií a dalších materiálů, které jistě lépe než subjektivně laděné dopisy poskytnou dostatečný obrázek o vysoké kvalitě a úrovni našich azylových středisek, 

hájí zařízení pro uprchlíky a zároveň zbavuje zodpovědnosti za jejich provoz OAMP Tomášková.  

O tzv. vysoké úrovni těchto zařízení jsme se měla možnost přesvědčit v Bělé-Jezové a Kostelci nad Orlicí. V Bělé na vysoké úrovni byl nanejvýše ostnatý drát a v Kostelci jsem na videozáznamu pořízeném propašovanou kamerou viděla jednolité dřezy v umývárnách, špínu v oknech a na skříních v kuchyni, ale co bylo nejhorší, byly zážitky mladé matky s pětiletým a tříletým synem. Mladší syn ve třech letech stále nemluví, ale i na opětovné žádosti matky mu v zařízení nebyli ochotni sjednat za rok a půl návštěvu u logopeda. Starší syn s Downovým syndromem v zařízení spolkl pětikorunu a málem se udusil. Než se totiž v zařízení přesvědčili, že se opravdu dusí, a než přijela sanitka (jen se šoférem, bez lékaře), tak to trvalo více než hodinu. Jindy málem vypadl z okna. Maminka už několikrát žádala, aby okna alespoň zajistili, protože musí dětem vařit a společná kuchyně i sociální zařízení jsou na vzdálených koncích chodby, a děti uhlídat je nemožné. Nebylo jí vyhověno.  

Tomášková dále píše: 

Snad jen obecně lze dodat, že tvrzení o tom, že osoba s udělenou doplňkovou ochranou musí po jejím uplynutí opakovaně žádat o mezinárodní ochranu v ČR a absolvovat tak opětovně celé řízení, je zcela mylné a pokud by autorka článku věnovala alespoň minimální čas získání skutečných znalostí o řízení mezinárodní ochraně, např. na našich internetových stránkách www.mvcr.cz, sekce Azyl a migrace, nebo se alespoň seznámila se základními ustanoveními zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (k dispozici tamtéž), pak by se dopátrala toho, že řízení o prodloužení doplňkové ochrany je řízením odlišným, jeho lhůta je zkrácena na 30 dní, po dobu jeho trvání zůstávají zachovány takovému žadateli všechna práva osoby s doplňkovou ochranou a pouze v případě zásadních pozitivních změn situace v zemi původu konkrétní osoby, prokázání uvádění nepravdivých skutečností za účelem získání doplňkové ochrany či spáchání závažné trestné činnosti na území České republiky jsou dány důvody pro to, aby doplňková ochrana nebyla takové osobě prodloužena. Každý cizinec má přitom právo proti takovému rozhodnutí vždy podat žalobu na příslušný krajský soud a případně i Nejvyšší správní soud, přičemž po dobu těchto soudních řízení, bez ohledu na jejich délku, má stále právo pobývat na území ČR a nesmí být vyhoštěn. 

Věřím, že výše uvedené skutečnosti jsou pro Vás dostatečné.  

S pozdravem,  

Alice Tomášková
OAMP

Ano, slová paní Tomáškové na papíře vypadají hezky, ale realita se od 30 dnů opravdu liší. Po odmítnutí OAMP prodloužit mu doplňkovou ochranu (z důvodu „stabilizace“ v Čečensku) podal již výše zmíněný R.O. odvolání k soudu. Asi po půl roce krajský soud rozhodnutí OAMP potvrdil, přičemž soudkyně se vůbec nezabývala několika sty stran dokumentace, kterou R.O předložil jako důkazy o zvěrstvech, odehrávajících se dodnes v Čečensku: „Samosoudkyně neprovedla důkaz žalobcem v průběhu řízení přeloženými doklady, protože nemohly zásadním způsobem ovlivnit výsledek soudního řízení“. Po obdržení rozsudku mu VZP zrušila pojištění (jak se vyjasnilo později, neoprávněně) a díky tomu bylo přerušeno i léčení hepatitidy C, kterou se nakazil jako mnoho dalších v našem azylovém zařízení na „vysoké úrovni“. 

 

 • 

http://www.blisty.cz/art/57351.html

18.2.2011
·
Obchod s uprchlíky:
Proč lidé utíkají z Kavkazu do Evropy?
·
·
Od rozpadu Sovětského svazu se Moskva snaží udržet si moc nad svými bývalými územími pevnou rukou místních diktátorů. Jsou zdokumentované případy, kdy spolupracovníci silových struktur, tzv. eskadron smrti, unášejí odpůrce režimu, kterým se málokdy podaří ze státních mučíren uniknout. Častější jsou případy zfabrikování trestních případů s mnohaletými tresty, nebo mimosoudní popravy či prosté mizení lidí beze stopy.  

 

 

Není třeba zdůrazňovat, jak bohatá je oblast Kavkazu na nerostné suroviny. Především ropu a zemní plyn. Toto bohatství je však pro místní jak požehnáním, tak prokletím. Každý jejich boj o nezávislost Moskva označí za terorismus, s kterým se nevyjednává, ale který se brutálně potlačuje. To znamená nejen loutkové diktátorské režimy, které svojí brutalitu vydávají za boj s islámským terorismem, ale i války, ve kterých trpí především civilní obyvatelstvo.  

Například současný režim Ramzana Kadyrova v Čečně, který velice úzce spolupracuje s Moskvou, je často označován za stalinistický. Naše média nicméně kopírují americkou linii propagandy boje s terorismem, která se velice hodí i ruskému režimu.  

Čečenský spisovatel Mayrbek Taramov, žijící v azylu ve Švédsku, přibližuje režim Ramzana Kadyrova na osudu dvou bratrů Israpilových. Zmrzačené tělo Achmeda Israpilova na fotografii z listopadu 2009 je šokujícím obrazem brutality čečenského diktátora. Další bratr, ředitel protiteroristického centra v čečenském městě Argun, byl stejně jako Achmed podezřelý z neloajálnosti režimu. Byl hozen lvovi v domácí ZOO Kadyrova.   

Naše Novinky.cz pak minulý rok např. publikovaly verzi ruské tajné služby FSB, která tvrdila, že se jí na ingušsko-čečenské hranici podařilo zabít dvacet muslimských radikálů ze skupiny Doku Umarova. České média už nezajímalo vyjádření ruské lidskoprávní organizace Memorial, z jejíchž zpráv vychází mimo jiné Norský helsinský výbor nebo Evropský parlament. Ve zprávě Memorialu se k uvedenému „incidentu“ píše, že zavraždění nebyli bojovníci, jak FSB tvrdila, ale civilisté. Člen vedení Memorialu Alexandr Čerkasov v interview Echu Moskvy řekl, že „nikdo neměl oblečení jako bojovníci, měli plné tašky čeremši.“ Čeremša je lesní česnek, který se v zimě sbírá v lese a je jediným zdrojem obživy nejchudších rodin. Jako důkaz Čerkasov upozornil na fotografie mrtvých těl. Většinou mladí lidé, nejmladšímu bylo osmnáct let. Nikdo z mrtvých nebyl ozbrojený, kromě kapesních nožíků na horský česnek, který měli v pytlích na zádech

Movsar Dachajev (18)  

Mnoho lidí, kteří se účastní odporu proti režimům v bývalém Sovětském svazu, je pak nuceno utíkat před represivními státními složkami do Evropy, ne vždy však tady najdou bezpečí. Do Česka se utečenci nejčastěji dostanou na základě koupených víz až za tři tisíce euro od prostředníků, kteří je získávají neznámo od koho (?). 

Movsar Tatajev (22)  

Osobně vím o sedmi případech lidí, kteří víza do ČR získali tímto způsobem, tedy nikdy ani nebyli na českém velvyslanectví a nevyplnili žádný formulář.  

Podporují naše ministerstva a tzv. humanitární organizace ruské tajné služby a diktatury? 

Bývalý český velvyslanec v Rusku Miroslav Kostelka v únoru 2010 napsal, že Čečencům, kteří bojovali proti federální armádě, už dnes v Rusku nic nehrozí, protože byly vyhlášeny amnestie.  

Na názor k danému tvrzení o bezpečnosti lidí, kteří bojovali proti ruské armádě, jsem se minulý rok v říjnu zeptala výše zmíněného lidskoprávního aktivisty organizace Memorial Alexandera Čerkasova v rozhovoru pro Deník Referendum.  

„S amnestiemi, co proběhly, je to ošidné, neboť se netýkají zabití nebo pokusů o zabití příslušníků ruských ozbrojených složek, policie anebo armády. Jenomže o to se přece každý povstalec v ozbrojeném konfliktu přirozeně snaží. A pokud třeba ten člověk nebojoval, ale kupříkladu vařil v táboře kaši, stejně se na něj vztahuje žaloba za napomáhání těm, kteří zabíjeli,“ vysvětlil Čerkasov.  

Nicméně i ředitel Odboru azylové a migrační politiky českého ministerstva vnitra argument o stabilizaci či bezpečí v Čečensku opakovaně použil v rámci rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany nebo vyhoštění čečenských uprchlíků zpět do vlasti. Takováto rozhodnutí v souladu se zájmy bývalé KGB – dnes FSB – jsou vzhledem k realitě situace na Kavkaze mnohdy rozsudkem smrti, či přinejmenším mučení, které mnoho lidí také nepřežije.  

Azyl za donášení BIS 

Jsou případy uprchlíků ze zmíněných oblastí, kteří v České republice mohou dostat azyl naprosto bez problémů. Jedná se o lidi, kterým se nabízí upsat se české Bezpečnostní informační službě (BIS) k donášení na své soukmenovce.  

Tuto zkušenost s českou BIS senátorovi Štětinovi potvrdila řada lidí, proto na senátní schůzi 17. března 2010 vyslovil znepokojení nad stávající praxí.  

„Mám celkem devět nezávislých na sobě informací o tom, že azylový odbor ministerstva vnitra spolupracuje s našimi bezpečnostními službami, především BIS, na čemž by nebylo samozřejmě nic špatného, ale co vidím jako špatné a výsostně nemorální je to, že tato svědectví mluví o tom, že naše tajné služby žadatele o azyl tady oslovují a říkají jim: My vám azyl dáme, když s námi budete spolupracovat a budete práskat na své národnostní entity, ke kterým tady v České republice patříte. A to si myslím, že je hluboce nemravné a vypovídá to o stavu naší politiky k těm nešťastným lidem,“ řekl Štětina.  

Senátora zaráží nemravnost českého systému ohledně vydírání lidí v těžkých životních situacích za účelem obchodu s informacemi, ale to je jen špička velkého ledovce byznysu v rámci systému s lidmi, kteří mnohdy přišli o všechno.  

Humanitární pomoc, nebo penězovod? 

Tzv. humanitární organizace Berkat na svých stránkách píše, že jeden z jejich hlavních cílů je „pomáhat sobě i druhým, aby ze sebe i z ostatních měli radost.“ Velkou radost ze sebe zřejmě měli, když se jim na vlastní projekty z peněz ministerstva vnitra podařilo pro Čečensko získat více než dvacet milionů korun.  

Publicista a bývalý ředitel kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity Roman Krištof se minulý rok nad touto částkou pozastavil v článku pro Lidové noviny s názvem „Ukrývat někoho, koho nehledají?“  

„Zajímavé by bylo vystavit veřejnosti na odiv celé činění ministerstva vnitra týkající se kavkazských uprchlíků a k nim se vážící penězovod. Nechť si z jeho toků učiní každý o české uprchlické politice vlastní úsudek. Od roku 2000 organizuje ministerstvo vnitra na Kavkaze rozvojovou a humanitární pomoc. V Čečensku samotném je to individuální pomoc civilnímu obyvatelstvu v Grozném ve spolupráci s nevládkami Berkat a Člověk v tísni. Návazný provoz tamní chráněné dílny pro sociálně slabé, ženského centra Iman a komunitního centra Doezal přišel české daňové poplatníky ke konci minulého roku na 20 476 500 Kč.“  

Člověk v tísni zakončil svoje působení v Čečensku v roce 2005, a zmíněné projekty ženského centra Iman a komunitního centra Doezal jsou uváděny v prezentacích Berkatu jako jejich vlastní.  

Jak pomáhají naše dílny pro sociálně slabé na Kavkaze za více než dvacet milionů korun? Berkat na svých stránkách píše: „Spektrum nabízených praktických kurzů a jejich propojení s budoucím uplatněním se v životě zůstalo stejné, jako v předchozím roce. Nejnavštěvovanějším a nejžádanějším se stal Kurz vaření, jehož náplň vedoucí lektorka Roza rozšířila o předměty, týkající se domácího hospodaření, a to včetně hospodaření na zahradě.“  

Program rozvojové pomoci Berkatu se zřejmě inspiroval od svých západních kolegů, kteří v rámci zahraniční pomoci posílají např. americké studenty zemědělství do Afriky, aby místním farmářům radili, jak sít obilí.  

Vaření a šití patří k tradičním dovednostem kavkazských žen. Nicméně šití je dalším kurzem, na který je Berkat hrdý, přičemž nás na svých stránkách informuje o tom, že ze sponzorských darů byly pořízeny dva šicí stroje pro absolventky kurzů, dnes samostatné švadleny – pyšně dodává Berkat.  

Sponzorský dar z Čech, píše Berkat, byl ale ještě například využit na dodávku kvalitních výukových materiálů s audiovizuálními pomůckami pro kurzy angličtiny.  

Na stejný projekt šla v roce 2008 např. i dotace ministerstva zahraničních věcí. Částka na webu Berkatu ale není uvedena. 

Ani o dalším využití svých peněz stránky Berkatu neinformují.  

A zatímco naše ministerstva posílají do Čečenska na tzv. humanitární pomoc miliony, tak si čečenský diktátor ve své rodné vesnici postavil takovýto příbytek.  

Dozvíme se tu ale, že týmu Berkatu se dostalo několikrát překvapivé podpory od místních struktur. Je nutné se nad tím zamyslet, když Berkat sám uvádí, že spolupráce režimu „s ostatními nevládními organizacemi je stále poněkud obtížná, neboť v posledních letech velmi fluktuují – podléhají velmi ostrému dohledu státní administrativy a FSB. Nevládní organizace jak místní tak mezinárodní, pokud se jim daří se vůbec v Čečensku udržet, mají dost problémů samy se sebou.“  

Sponzoring neziskových organizací je obecně velice neprůhlednou záležitostí, nicméně k řadě údajů je možno se dopídit.  

Jak humanitární pracovníci vydírají uprchlíky? 

Například přes stránky Nadace pro rozvoj občanské společnosti (www.nros.cz) lze zjistit, že v období 2007 až 2009 Organizace pro pomoc uprchlíků (OPU) dostala jen od jednoho ze sponzorů 266 172 euro. 

Jak tato organizace granty využívá je však záhadou.  

Podle azylového zákona mají uprchlíci právo se kdykoli obrátit se žádostí o pomoc na Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR).  

Je známá řada případů, kdy pražské vedení UNHCR poslalo uprchlíky za bezplatnou právní pomocí právě do OPU.  

V natočeném rozhovoru z května 2009 však sám ředitel OPU JUDr. Martin Rozumek odmítnutí právní asistence jednomu žadateli odůvodňuje slovy: „Nemáme projekty – co můžu dělat? Nemůžu nic.“  

Zástupce žadatele: Ale Marta Miklušáková (mluvčí pražské kanceláře UNHCR) nás posílala k Vám, já prostě nevím, co mám dělat. Nevím, proč ona říkala, že Vy můžete.  

JUDr. Rozumek: Protože ona neví, že nemáme peníze.  

Zjistili jsme, že pan Rozumek je na tom tak špatně, že dokonce od uprchlíků, kteří často nemají co jíst a kde bydlet, žádá za své služby tisíce korun. OPU má uprchlíkům poskytovat bezplatnou právní pomoc. Nicméně pan Rozumek za zvednutí psacího pera žádá třeba dva nebo tři tisíce korun.  

Z jedné zoufalé cizinky, která z politických důvodů utekla z domova a už čtyři roky neviděla desetiletou dceru, ředitel OPU během čtyř let vytahal již padesát dva tisíc korun, přičemž jí zdůraznil, aby nikde nemluvila o tom, že jí poskytuje placené právní poradenství. Pan Rozumek tedy zmíněné nikdy nepodepsal žádný dokument, který jí psal. Protože je to vážné obvinění, nechali jsme zmíněnou paní rozhovor s panem Rozumkem nahrát.  

Poté, co pan Rozumek odmítnuté žadatelce o azyl vysvětlil, že pro ni už nemůže nic udělat, se ho zeptala:  

Žadatelka: Proč já jsem tedy k Vám chodila a platila Vám?  

Rozumek: No za tu všechnu práci. Dyť jsme toho psali milión. Tak jako proč jinak? Jinak bychom to nepsali. Včetně advokátní kanceláře.  

Žadatelka: Tak Vy mně tedy nemůžete nějak pomoc?  

Rozumek: Já už nevím nic, co by se dalo dělat… Já Vám jedině můžu dát kontakt na advokáty, kteří jsou drahý.  

Žadatelka: Za ty čtyři roky, které s Vámi spolupracuju, jsem Vám už dala padesát dva tisíc. Já jsem to spočítala.  

Rozumek: No tak to určitě ne.  

Žadatelka: Já jsem to spočítala, můžu vám to dát i na papíru. Ale já Vám ještě můžu dát.  

Rozumek: Né, né, né, já prostě žádný další nápad nemám.  

Žadatelka: Já vám zaplatím.  

Rozumek: To mi nepomůže, kdybyste mi dala milion. Tam opravdu žádná cesta není.  

Po čtyřletém „právním poradenství“ pana Rozumka se odmítnutá žadatelka o azyl i trvalý pobyt ocitla před hrozbou deportace. Přičemž na trvalý pobyt, který jí pan Rozumek vyřizoval a přijal za „tu práci“ asi 18 000 Kč, dle zákona nikdy neměla nárok.  

Nejen žadatelka, ale i další lidé ve stejné situaci nám vyprávěli o naprosto totožné zkušenosti s postupem při jednání s ředitelem zmíněné organizace i jiných českých organizací na pomoc uprchlíkům.  

Na svých stránkách OPU k právnímu poradenství píše: „Jedná se o tradiční službu, kterou poskytujeme, ale v současné době na její provoz nemáme žádný projekt, je tedy hrazena z prostředků OPU.“  

„Prostředky OPU“ jsou tedy peníze, které si u nás uprchlíci vydělají načerno?  

Tito lidé se však pohybují v tak bezprávním vakuu, že je zneužije kde kdo. Zmíněná žadatelka např. společně pracovala se třemi žadateli o azyl a třemi dalšími lidmi, kteří byli v ČR nelegálně, v prostorách amerického velvyslanectví (viz. fotografie níže). Každému z nich slíbil zprostředkovatel zaplatit 13 000 Kč, ale za načerno vykonanou práci nezaplatili.  

Do stejné situace se dostala jiná žadatelka o azyl, která těžce nemocná uklízela načerno v kuchyni restaurace obchodního domu Kotva. Poté, co jí v Poradně pro uprchlíky řekli, že není nemocná, protože jim to prý řekli doktoři, tak byla po několika třináctihodinových nočních směnách, za které jí ukrajinská najímatelka odmítla zaplatit, hospitalizována na infekčním oddělení pražské nemocnice Na Bulovce s tuberkulózou.  

V Poradně pro uprchlíky cizinka několikráte prosila, aby jí našli doktora, ale bylo jí řečeno, že už ji prohlíželo několik lékařů, a závěr je, že má jen psychosomatické problémy. 

V loňském rozhovoru pro Hospodářské noviny ale pan Rozumek před využíváním cizinců varuje.  

„Určitě je potřeba si došlápnout hlavně na ty, co cizince vykořisťují. Ti jsou ale tak vynalézaví, že si zase nejspíš najdou skuliny a způsob, jak v tom pokračovat. To ale neznamená, že se proti nim nemá zasahovat.“  

P.S.: Žena, která natočila svůj rozhovor s p. Rozumkem, bude hospitalizována na psychiatrii. Znalkyně v oboru psychiatrie po vyšetření pacientky došla k závěru, že existuje vážná pravděpodobnost, že si sáhne na život. Sebevražedné sklony má pacientka již od té doby, co prošla našimi uprchlickými tábory, což se i píše ve zprávách několika specialistů, kteří jí dříve vyšetřovali.  

Řekla mi, že ji při životě drží jen její dcera, s kterou ovšem nemůže být. Ale také řekla, že často uvažuje o tom vzít si život, aby tak snad probudila českou společnost a upozornila ji na to, jak se u nás s uprchlíky zachází. Doufá, že by její smrt mohla ostatním pomoci.  

Hospitalizovat ji budou jen díky zodpovědné lékařce, která se nezajímala nejdříve o její pojištění, ale o její zdravotní stav. Dotyčné však bylo na půl roku uděleno vízum se strpěním, protože naše úřady uznaly, že by jí v Kyrgystánu hrozilo nelidské zacházení. S tímto dočasným vízem má automaticky nárok na pojištění u VZP, nicméně byla dezinformována jak ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), tak pracovníky VZP, že je nemá.  

• 

http://www.blisty.cz/art/57545.html

3.3.2011
·
K obchodu s uprchlíky:
„Ať Britské listy článek Jany Ridvanové okamžitě stáhnou“
·

Vyjádření Jany Hradilkové k článku s názvem „Proč lidé utíkají z Kavkazu do Evropy?“, zveřejněnému v Britských listech

K článku, zveřejněnému paní Janou Ridvanovou dne 18.2. v Britských listech, se vyjadřuji z pozice autorky a koordinátorky několika projektů v Grozném, které realizovalo občanské sdružení Berkat během let 2001 -2010 částečně ve spolupráci s Rozvojovým programem ČR a částečně z prostředků nashromážděných z veřejných sbírek a za podpory drobných dárců. 

 

 

Nehledě na vážné výhrady k celkovému zpracování problematiky uprchlíků a obětí násilného konfliktu na Severním Kavkaze považuji za nutné se vyjádřit především k nepravdám a hrubě zkreslujícím informacím, uvedeným v části článku pojednávající o cílech, charakteru a výsledcích práce, kterou v Grozném naše sdružení ve spolupráci s ostatními právními subjekty během let 2002 – 2010 odvedlo. 

V článku je uvedena suma „více než 20 milionů korun“, kterou podle autorky sdružení Berkat získalo „z peněz Ministerstva vnitra“ ( viz citace z Lidových novin ZDE, pozn. red BL) . Z dotací a grantů, které byly v letech 2002 – 2010 uvolněny z prostředků, vyčleněných resortem MZV ČR na rozvojovou pomoc prostřednictvím MVČR, obdrželo sdružení Berkat za účelem realizace vybraných projektů během zmíněného období celkem 10 362 000 korun. Hlavním zadáním těchto projektů nebyla humanitární pomoc, ale sociální integrace znevýhodněných skupin obyvatel Grozného, a to především žen a dětí. Ministerstvo vnitra respektive jeho odbor OAMP nefiguruje ve vztahu ke sdružení Berkat jako jeho sponzor, ale jako zadavatel projektů, které ve svých důsledcích pomáhají snižovat počty nelegální migrace. Zdroje o průběhu a vývoji programu Berkatu v Grozném jsou snadno dohledatelné na stránkách o.s. Berkat s odkazem na www.cecna.cz 

V sekci webových stránek i v několika dalších textech, pojednávající o historii čečenského programu Berkatu, jsou rovněž uvedeny časové údaje o počátku i konci spolupráce o.s.Berkat se společností Človek v tísni v případě realizace společného projektu Ženské centrum Iman, které započalo svou činnost v září r.2003 a ukončilo v prosinci r.2004. Jak je uvedeno na webových stránkách programu, od konce roku spolupracuje Berkat s místním sdružení Fond Semja. Od konce r. 2005, kdy bylo v Grozném toto místní dobročinné sdružení založeno, je program v Grozném rozvíjen na několika úrovních, přičemž jeho hlavními uživateli a účastníky jsou ženy, děti a staří lidé. Program, jehož model je kombinací sociálně zdravotního servisu, vzdělávacího programu a svépomocných dílen, není inspirován žádným vzorem „západních kolegů“ (?), ale vznikal postupně na základě místně formulované poptávky. Právě proto, že vaření a šití patří k místním tradičním dovednostem žen, padla volba praktické části kurzů právě na výuku těchto dovedností v četných případech mladých dívek vyrůstajících bez rodičů, tj. těch, které ony tradiční dovednosti mohou předat. Šicích strojů bylo během pěti let trvání svépomocného komunitního programu Doezal zakoupeno jak ze soukromých darů, tak z dotace několik – a to především těm absolventkám kurzů, které pomocí domácích krejčovských dílen začaly pomáhat sobě a svým příbuzným k obživě. Dotace z r. 2008 nebyla určena na nákup audiovizuálních pomůcek pro výuku angličtiny (tyto byly darovány českými sponzory), ale podobně jako dotace z minulých let hradila především provoz programu Komunitního centra Doezal (obsah programu viz průběžné i každoroční bilanční zprávy na www.cecna.cz). 

V letech 2003 – 2010 tedy obdrželo o.s. Berkat za účelem realizace projektů v Čečensku každý rok v průměru 1.250.000 korun. Z této částky byl hrazen plat 11 -13 místních zaměstnanců v Grozném, včetně odvodů do místního i federálního rozpočtu, celoroční nájem domku, kde se program odehrával, náklady spojené se službami a provozem tříúrovňového programu. Počet účastnic/absolventek kurzů, poskytovaných Centrem se každoročně pohyboval v rozmezí 100 – 140 osob, počet uživatelů programu činil ročně v průměru 700-800 lidí. Částka z dotací zdaleka nestačila na pokrytí všech nákladů spojených s programem – bylo nutno jej dofinancovávat z prostředků soukromých darů, které v letech 2002 -2010 činily přes 4 a půl milionu korun a byly získávány z velké části pořádáním benefičních a osvětových kampaní. Všechny elementy programu včetně vyúčtování jsou předmětem výročních zpráv sdružení. Veškeré toky finančních prostředků z dotací a darů jsou jak na čečenské, tak na české straně dohlíženy a kontrolovány příslušnými administrativami. 

Ze strany tzv. místních struktur (rozuměj v Čečensku) – lépe řečeno institucí obdrželo sdružení Semja přes jinou osobu dar pouze v r. 2006, kdy místní Odbor pro mládež uvolnil částku cca 100 tisíc rublů na pořízení tanečních kostýmů pro dětské tanečníky skupiny Maršo za účelem jejího druhého výjezdu do ČR. Ostatní zdroje místní podpory činnosti komunitního centra byly především nefinančního, tj. materiálního charakteru – darované nebo zapůjčené šicí stroje, počítače, knoflíky, látky, použité oděvy, nábytek, nádobí apod. Místní administrativa však činnost naší partnerské organizace (stejně jako ostatních nevládek) pečlivě a pravidelně dohlíží – bez toho není existence místních sdružení možná. Do komunikace místního sdružení Semja s adminstrativou se Berkat nikdy necítíl opravněn zasahovat. 

Závěrem opakovaně zdůrazňuji, že program uskutečněný sdružením Berkat z prostředků českých občanů a daňových poplatníků nikdy nebyl ani nemohl být humanitární pomocí, ale úspěšným pokusem o navázání občanské spolupráce na poli sociální integrace a budování funkčních komunit na principu občanské svépomoci s cílem přispět k obnově narušené sociální soudržnosti znesvářených klanů a k rehabilitaci vnitřní integrace fatálně fyzicky i psychicky válkou zdevastované společnosti. Naše společná práce je striktně nepolitického charakteru, neodehrává se ani na poli humanitárním či lidskoprávním. Jedinou inspirací, kterou jsme se pokusili předat, byly koncepty grass-root aktivit, charitní péče a sociálního podnikání. Během téměř deseti let se podařilo navázat funkční a transparentní vztah lidí, kteří se na obou stranách o sobě hodně dozvěděli a svůj pracovní o osobní vztah dokázali zúročit v díle prospěšném sobě i svému okolí. Skutečnost, že nám bylo umožněno v Čečensku pracovat na základě transparentní místní objednávky, považujeme v oblasti zahraniční pomoci za unikátní a angažmá ČR pokládáme v tomto za osvícené. 

Zkreslující, nepravdivé, neurčité informace v článku paní Ridvanové, navíc psané nepochopitelně štvavým tónem, mají zjevně za cíl tuto práci diskreditovat. Není jasné, z jaké pozice autorka vystupuje – dle profesionality přístupu jako novinářka zřejmě nikoli. Vyznění článku nelze chápat jinak, než jako úmyslné a velice neregulérní poškozování pověsti nestátních i státních institucí. Proto jsem požádala soukromě jeho autorku o vysvětlení důvodů, které ji k tomuto skutku vedly. Na svou otázku jsem dostala stručnou odpověď: „K napsání článku mě vedly výpovědi řady lidí“. Považuji tuto odpověď za hrubě nedostačující a žádám autorku i Britské listy, aby článek, zveřejněný na podkladě zjevných pomluv a neseriozních konstrukcí okamžitě stáhly. Za projev elementární lidské slušnosti bych pak považovala z jejich strany i řádnou omluvu. 

Jana Hradilková 

www.cecna.cz 

www.berkat.cz 

www.inbaze.cz 

• 

http://www.blisty.cz/art/57554.html

3.3.2011
·
Berkat pracuje na objednávku českého ministerstva vnitra
·

 

Autorizovaná informace aktivistického občanského sdružení „Berkat“, že si „rozvojovou pomoc“ nepředstavuje jako „humanitární pomoc“, ale jako sociální „integraci“, „které ve svých důsledcích pomáhají snižovat počty nelegální migrace“ znevýhodněných skupin obyvatel Grozného, a to především žen a dětí na objednávku zadavatele projektů – českého Ministerstva vnitra respektive jeho odboru OAMP, plně dostačuje k tomu, aby článek Jany Ridvanové snad vyšel ještě jednou. Ano, sdružení Berkat pracuje NA OBJEDNÁVKU MINISTERSTVA VNITRA (a dalších složek státu, dodávám já) . Ne v zájmu migrantů, ale v zájmu protiimigrační strategie ministerstva vnitra jako zadavatele jejich projektů. 

A to je přesně praxe, kterou Ridvanová právem kritizuje.

 

•  

http://www.opu.cz/cz/article/84 

19.02.2011

 Prohlášení Martina Rozumka k článku paní Ridvanové

Prohlášení ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) k článku paní Ridvanové Proč lidé utíkají z Kavkazu do Evropy? 

Dne 18.2.2011 publikovala paní redaktorka Ridvanová v internetovém deníku Britské listy článek ”Proč lidé utíkají z Kavkazu do Evropy”, který hrubě napadá vedle dalších organizací a osob také OPU a mne, jako jejího ředitele. 

V reakci na tento článek uvádím, že jsem přesvědčen, že se jedná o součást diskreditační kampaně organizace Pomoz jednomu člověku (reprezentovanou paní Demeterovou), která spočívá v očerňování zavedených nevládních organizací, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Ministerstva vnitra ČR s pravděpodobným cílem vytvořit si monopol na pomoc běžencům z Kavkazu. Ředitel OPU vedle bojkotu této organizace v ČR nedávno varoval slovenské kolegy z nevládního sektoru před její ”pomocí” Kavkazanům na Slovensku, kde se tato organizace uchyluje k podobným praktikám. 

K obviněním uvedeným v článku paní redaktorky Ridvanové uvádím, že se nezakládají na pravdě a skutečnosti tam zmíněné jsou cíleně zkreslovány. Jako ředitel OPU jsem se nikdy netajil tím, že v letech 2004 až 2009 jsme s cílem větší nezávislosti na státních penězích navázali bližší spolupráci s advokátními kancelářemi a v období 2005 až 2009 jsem já osobně působil vedle funkce ředitele OPU také jako právní koncipient. Do tohoto období spadá řada  případů poskytování právních služeb za úplatu, a to výhradně na žádost klienta, který byl vždy informován o možnosti využít bezplatné právní pomoci právníků v OPU. Samozřejmě ne všechny případy mohou skončit úspěšně a právě z této skupiny se rekrutují některé ”mediální kauzy”, které právě společnost Pomoz jednomu člověku šíří na internetu jako důkaz nepoctivosti všech nevládních organizací a naopak poctivosti vlastní. 

V konkrétní věci popisované redaktorkou Ridvanovou uvádím, že jsem vázán mlčenlivostí. Pokud jde o asistenci ze strany OPU a mé osoby, mohu pouze prohlásit, že uvedené paní byly vždy, stejně jako v jiných případech, vysvětleny všechny možnosti řešení její aktuální situace a sama se pak rozhodla pro další postup. Žádný příslib trvalého pobytu samozřejmě nikdy nepadl, stejně tak různě vysoké a nesmyslné částky uvedené v článku redaktorky Ridvanové jsou výmyslem, a to s cílem očernit mne osobně a OPU. Z tohoto důvodu také budu žádat paní redaktorku o omluvu a odstranění článku ze serveru Britských listů. 

JUDr. Martin Rozumek, ředitel OPU 

19.2.2011

  

 

 

 

 

Berkat z prdu kulička aneb kuplířská agentura

a OPU v kostce

Po uveřejnění mého posledního článku s názvem „Proč lidé utíkají z Kavkazu do Evropy?“, který popisuje zvěrstva především proruského režimu Ramzana Kadyrova v Čečně a z humanitárního pohledu podivuhodné působení některých našich tzv. humanitárních organizací a pracovníků, jsem obdržela několik emailů od spoluzakladatelky organizace Berkat  Jany Hradílkové a ředitele Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU) JUDr. Rozumka.

Pan Rozumek se cítí pohoršen a ukřivděn, protože jsem uveřejnila přepis rozhovoru, který s ním v OPU vedla stálá navštěvnice této organizace, od které bral v kanceláři OPU peníze za právní poradenství, které má daná organizace uprchlíkům poskytovat bezplatně. Na což také dostává granty od ministerstev.

Nicméně paní spočítala, že od ní ředitel OPU Rozumek vzal více než 50 000 Kč, aniž by jí dal jakýkoli doklad o převzetí peněz nebo s ní sepsal smlouvu. Pan Rozumek si nicméně myslí, že fakt, že v letech 2005 až 2009 působil jako právní koncipient, ho jako ředitele OPU opravňoval brát od uprchlíků v OPU peníze za právní pomoc.  Navíc podle záznamu dotyčné od ní poslední peníze vzal v létě 2010.

Ředitel OPUdále naznačuje, že peníze, které převzal, byly dary. Pokud si pan Rozumek opravdu myslí, že když si řekne o peníze s tím, že bez nich to nejde, a považuje to za dar, tak má opravdu divné představy o projevech díků.

Dále se pan Rozumek rozčiluje, že dotyčné nesliboval trvalý pobyt. Ale nikdo přeci netvdil, že jí ho sliboval, ale že bral peníze za to, že jí psal žádosti o trvalý pobyt, když věděl, že je to „totální nesmysl“, jak mi sám napsal.

Ve veřejné reakci na můj článek se pak pan Rozumek na stránkách OPU celou věc snaží zahrát do autu tím, že můj článek označuje za „součást diskreditační kampaně organizace Pomoz jednomu člověku (reprezentovanou paní Demeterovou), která spočívá v očerňování zavedených nevládních organizací, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Ministerstva vnitra ČR s pravděpodobným cílem vytvořit si monopol na pomoc běžencům z Kavkazu“.

„Monopol na pomoc běžencům z Kavkazu“? Je zajímavé, jak pan Rozumek v pomoci uprchlíkům okamžitě vidí podnikatelský záměr, dokonce monopolizaci. Asi nedokáže pochopit, že by někomu opravdu šlo o reálnou pomoc člověku.

S lidmi, o jejichž zkušenostech s OPU, UNHCR či Berkatem a dalšími píši, jsem se osobně setkala a některé navštívila přímo v uprchlických zařízeních.  Nicméně ani paní Hradílková nemůže pochopit, co mě vede k psaní podobných článků. Asi to překvapí jak paní Hradílkovou, tak pana Rozumka, ale ještě jsou mezi námi lidé, kteří nad hořkou realitou jen nemávnou rukou, ale snaží se ji změnit.

Mnoho lidí jde do humanitárně vyhlížejících organizací opravdu se záměrem pomáhat lidem, ovšem prioritou většiny podobných organizací – a především těch spolupracujících se státem – bohužel pomoc lidem není. Pak záleží na jedinci, zda se systémovému trendu přizpůsobí a stane se jeho součástí, nebo se rozhodne proti tomu něco dělat. Bohužel, většina lidí si nechce dělat problémy a volí chameleonské rozhodnutí splynout, což však neznamená, že by se tak v podobné situaci zachovali všichni.

Pan Rozumek se ve své obhajobě na stránkách OPU snaží nehezký obraz organizace, kterou řídí, svést na jakousi kampaň paní Demeterové a organizace Pomoz jednomu člověku, přičemž říká, že už před ní varoval i kolegy na Slovensku, kde se podle něj tato organizace uchyluje k podobným praktikám.

Pan Rozumek má pravdu v tom, že tato organizace se na Slovensku opravdu uchyluje k podobným praktikám, když jde o pomoc lidem proti nečinnosti orgánů a osob oficiálně zodpovědných za pomoc uprchlíkům.

Ve slovenském tisku byly tyto „praktiky“ celkem podrobně popsány.

BRATISLAVA. Ali Ibragimov a Anzor Čentiev zažili po vyše štvorročnom zadržiavaní v slovenskej väzbe prvé, i keď malé, víťazstvo na súdoch.

„Obrovskú radosť“ urobilo ich právnym zástupcom, ľudskoprávnym aktivistom Hane Demeterovej a Imranovi Ežievovi rozhodnutie Európskeho súdu pre ľudské práva z utorka. Dal im opäť nádej, že nakoniec nebudú vydaní na trestné stíhanie do Ruska.

Štrasburg sa rozhodol predĺžiť svoje predbežné opatrenie o tom, že obaja Čečeni nemôžu byť vydaní, na neurčito.

Čečeni dosiahli predbežné opatrenie vďaka novej sťažnosti, ktorú poslali súdu po tom, ako v septembri ich pôvodnú sťažnosť neprijal. Znamenalo to, že ich Slovensko môže vydať Moskve. Obaja sa ale bránia, že ako bývalým povstalcom bojujúcim za nezávislosť Čečenska im hrozí v Rusku mučenie.

Teraz sa pred európskym súdom sťažujú, že im slovenský advokát Martin Škamla neposkytol adekvátnu obhajobu. Doplnili aj nové svedectvá s dôkazmi o mučení iných Čečenov. Môžu tak dosiahnuť zvrat vo svojom prípade.

http://www.sme.sk/c/5652803/cecenov-sa-zatial-strasburg-zastal.html

Slovenský právník bral od uprchlíků, které zastupoval, peníze, přičemž v jejich případě prakticky nehnul v jejich propěch ani prstem. Takže když se někdo vloží do pomoci lidem, kterým nebyla poskytnuta adekvátní právní pomoc a dosáhne toho, že Evropský soud pro lidská práva bezprecedentně zruší své vlastní rozhodnutí, které vynesl díky špatné práci slovenských advokátů, tak takovou akci pan Rozumek považuje za diskreditační kampaň, a zmíněnou organizaci je podle něj třeba bojkotovat.

Mezi další, kteří se ozvali na můj článek, patřila i spoluzakladatelka Berkatu, Jana Hradílková.

Paní Hradílková mě nejdříve opravila s tím, že programy v Čečensku „nejsou a ani nemohou být humanitární“. Takovéto přímé doznání mě nejdříve překvapilo, ale paní Hradílkové zřejmě přijde normální daňovým poplatníkům, kteří na projekty přispívají, nejdříve nakukat, že Berkat poskytuje humanitární pomoc – viz. jejich vlastní definice:

Poskytujeme humanitární pomoc se zaměřením na strádající civilní obyvatelstvo, především sirotky, v čečenském hlavním městě Grozném.

A pak, když má někdo otázky k úrovni humanitárnosti jejich projektů, prohlásí, že čečenské projekty Berkatu „nikdy nebyly a nemohly být humanitární pomocí“.

http://www.firmy.cz/detail/477632-inbaze-berkat-praha-vinohrady.html

http://katalog.dobravec.cz/neziskove-a-humanitarni-instituce/humanitarni-organizace/pomoc-v-zahranici?page=2

Když jsem se snažila zjistit více o Berkatu, tak z komentářů samotné paní Hradílkové jsem se dozvěděla, že Berkat je: z prdu kulička, něco jako kuplířská agentura, a funguje jako informátor ministerstva vnitra.

http://www.berkat.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2&Itemid=2

Poslední doznání z úst paní Hradílkové  bylo vzhledem k výpovědím řady lidí,  se kterými jsem dělala rozhovor a kteří mají s Berkatem osobní zkušenost, asi nejzásadnější. Paní Hradílková otevřeně mluví o spojitosti mezi finanční podporou MV jejich projektu v Čečensku a o zájmu MV získávat od Berkatu informace o politické situaci v zemi, přičemž ministerstvo pak podle těchto „informací“ posuzuje žádosti uprchlíků o azyl.

„Nicméně projekt se i nadále daří realizovat, a to i díky motivaci MV, což potvrzují opět slova J. Hradílkové,“ píše se na webu migraceonline.cz, kde je paní Hradílková citována:

„Ministerstvo vnitra má zájem o to, aby projekt pokračoval, protože oni potřebují vědět, jak se to v té zemi má. Potřebují informace … také kvůli migrační nebo azylové politice. … Jedná se především o informace ohledně společenské situace, stability v zemi, ohledně toho jak fungují jednotlivé rezorty, o infrastruktuře, jak funguje komunikace mezi vládou a občany… Prostě reálný pohled na to, jak to tam je.“

http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2186270#_ftnref4

Diktátorské praktiky režimu Ramzana Kadyrova v Čečensku jsem, doufám, dostatečně popsala v předchozím článku. Navíc informace o jeho brutalitě dokumentuje řada disidentů a lidskoprávních organizací  včetně např. Amnesty International. Nicméně podle paní Hradílkové z Berkatu, který mezi své úspěchy řadí spolupráci s místními ministerstvy, se Kadyrov „s nadlidským úsilím autokratického vůdce všemožně a s téměř neuvěřitelnou pílí a energií snaží přesvědčit svůj národ o tom, že pro něj chce jen to nejlepší“.

„A po pravdě řečeno – do určité míry vládne mezi všemi, se kterými jsem měla možnost mluvit, jistý konsenzus o tom, že se mu to prostě daří. Mockrát jsem za poslední dva tři roky slyšela totéž – ať je to jak chce, tento člověk pro nás ze všech našich hlavounů udělal nejvíc. Rámec těsný, ale s prostorem k žití…“, píše Hradílková 9.06.2009 a pokračuje ve chvále proruského diktátora.

„Oproti předchozím návratům z krátkých návštěv severního Kavkazu se ale jedno v mých pocitech změnilo – vědomí velké změny v náladě lidí. Jakoby se zmenšila míra strachu, stresu a nejistoty,“ tvrdí Hradílková a dodává, že ví dokonce o rodinách, ke kterým se vracejí příbuzní z emigrace.

http://www.cecna.cz/?cz_detail_clanku=&artclID=35

Lidé se do Čečenska z Evropy opravdu vracejí, ale ne proto, že všude dobře – doma nejlíp, ale především proto, že některá ministerstva vnitra si platí organizace, které jim poskytují požadované „informace“, na jejichž základě pak rozhodnou o deportaci či odmítnutí azylu člověku z tzv. stabilizované země. Na věci pak pro ministerstva nic nemění zprávy jiných lidskoprávních organizací či aktivistů, kteří informují o mučení, mizení beze stopy či mimosoudních popravách.

Příkladem odmítnutí pomoci člověku, který utíká před nelidskými podmínkam z tzv. stabilizovaného domova, může být osud jednoho z čečenských uprchlíků u nás, kterému bylo dva měsíce předtím, než byl výše citovaný článek paní Hradílkové napsán, odmítnuto prodloužení tzv. doplňkové ochrany.

Z rozhodnutí OAMP MV ze dne 17. 4. 2009: MV ČR, OAMP, rozhodlo ve správním řízení o prodloužení doplňkové ochrany o žádosti, kterou podal dne 11. 3. 2009 pan R. O., takto:

ŽÁDOST O PRODLOUŽENÍ DOPLŇKOVÉ OCHRANY SE ZAMÍTÁ

V průběhu pohovoru jmenovaný uvedl, že o prodloužení doplňkové ochrany žádá, protože nemá jistotu, že bude ve vlasti v klidu a bezpečí. …Jmenovaný se stále obává, že se mu tam něco stane. Nemá podle svých slov jistotu, že zůstane v případě návratu do vlasti naživu… Současná čečenská vláda podle jeho tvrzení pronásleduje ty, kteří ze země utekli… Jmenovaný dále uvedl, že měl známé Čečence, kteří z vlastní iniciativy ukončili azylové řízení v ČRa vrátili se domů, ale zmizeli….

Správní orgán k tomu… uvádí, že situace v Čečensku a zejména pak v jeho hlavním městě Groznyj, odkud žadatel pochází, se zvláště v posledních 2 letech změnila. Stabilizovala se a obnova země a zejména pak jejího hlavníhoměsta významně pokročila… Starost o bezpečnost převzaly čečenské  bezpečností složky…

Jeho tvrzení o tom, že ti, kteří z Čečenska uprchli, jsou po svém návratu do vlasti pronásledováni čečenskou vládou, jednoznačně vyvracejí výše uvedené informace o zemi původu, v nichž je naopak uvedeno, že čečenská i ruská federální vláda velmi stojí o to, aby se čečenští uprchlíci vrátili do vlasti. Projekty zaměřené na podporu a zpětnou integraci utečenců jsou štědře dotovány z federálních i místních zdrojů.

Rozhodnutím OAMP se také ocitli v nebezpečí života M.A. (vyhoštěn z ČR po odmítnutí azylu v r. 2007, po roce a půl skrývání se v Čečensku byl opět nucen požádat nelegálně odjet a žádat o azyl v EU), a A. A. (azyl odmítnut v r. 2009 s odůvodněním, že účastníci čečenského odboje byli v Rusku amnestováni – městský a následně Nejvyšší správní soud rozhodnutí OAMP zrušil).

http://www.cecna.cz/?cz_detail_clanku=&artclID=21

A paní Hradílková v rámci stížnosti na můj článek píše, že projekty Berkatu zadané OAMP „ve svých důsledcích pomáhají OAMP snižovat počty nelegální migrace“.

V kontrastu s uvedeným jsou také fakta z dopisu Michaelu Kocábovi Světlany Gannuškinové, kandidátky na Nobelovu cenu míru, předsedkyně výboru „Občanské pomoci“, členky správní rady společnosti „Memorial“, členky Rady prezidenta Ruské federace pro podporu občanské společnosti, instituce a lidská práva a členky vládní komise pro migrační politiku:

“Od 25. února do 1. března 2010 jsem byla v Čečensku. Musím uvést, že poprvé po mnoha letech se setkávám s takovou obrovskou mírou strachu a podezřívavosti. Obyvatelé, kteří přišli o všechno poté, co jejich domovy byly vypáleny Kadyrovovými muži, propuštění ze zaměstnání, nacházející se v zoufalé bídě, jsou zastrašeni do takové míry, že některé z těchto rodin se neodvážily přijít k nám ani pro materiální podporu…

Všichni obyvatelé Čečenska musí neustále a veřejně obdivovat nejen úspěchy sociálně-ekonomické sféry v Čečensku, ale také osobnost jejího vůdce. Jediná, avšak nikoli absolutní záruka bezpečnosti, zejména pro mladé lidi, je provádět v bezprostřední blízkosti Ramzana Kadyrova a s ním ty krvavé zločiny, které jsou nyní v Čečensku často skrývány příbuznými obětí, protože se nemají kam obrátit o pomoc…

V takové situaci jak deportace, tak vydávání etnických Čečenců do Ruska je nepřijatelné a je proti Úmluvě OSN z r. 1951. Stejně jako proti  hlavním ustanovením Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.“

Tvrzení paní Hradílkové o tom, že je čečenský diktátor pilný vůdce, který se s nadlidským úsilím snaží přesvědčit svůj národ, že pro něj chce jen to nejlepší, svědčí buď o naprosté nevědomosti o realitě života v Čečně (což je vzhledem k tomu, že Hradílková s dalšími příznivci Berkatu do Čečenska jezdí několikrát ročně, značně nepravděpodobné), nebo o její roli ve vytváření proruské propagandy v českých mediích a pro účely zájmů MV. Hradílková by zde jistě namítla, že se o Kadyrovovi vyjařuje i kriticky, nicméně její kritika je v kontrastu s chválou, která byla výše citována, neprosto nepodstatná. Takováto taktika chvály a menší alibistické kritiky naopak naznačuje účelové mlžení situace.

Ale vzhledem k tomu, že si Hradílková ve stížnosti na Britské listy a můj předchozí článek pochvaluje skutečnost, že Berkatu “bylo umožněno v Čečensku pracovat na základě transparentní místní objednávky” a považuje to “v oblasti zahraniční pomoci za unikátní a osvícené angažmá ČR”, tak už se snad ani nedá hovořit o taktice…

Můj předchozí článek paní Hradílková považuje za psaný “nepochopitelně štvavým tónem” za účelem diskreditovat její práci.

Pokud bych měla použít výraz „štvavý tón“, vztahoval by se k webu www.eurabia.cz, který Hradílková na svém blogu řadí mezi oblíbené. Zmíněný web je – nejen podle mého názoru – nenávistně laděný a islamofobní. Tedy na první pohled dosti nesourodý s aktivitami Hradílkové v muslimském Čečensku.

Mezi hlavní deklarované aktivity Berkatu u nás patří pomoc uprchlíkům.  Kdyby tedy Hradílkové opravdu ležel na srdci osud Čečenců, tak jistě mohla hlasitě podpořit iniciativu Michaela Kocába a Rady vlády pro lidská práva ohledně znemožnění deportací čečenských uprchlíků do Ruska.

Hradílková ve stížnosti na můj článek dále tvrdí, že od Ministerstva vnitra respektive OAMP nedostává dotace na vlastní projekty.

Ministerstvo vnitra respektive jeho odbor OAMP nefiguruje ve vztahu ke sdružení Berkat jako jeho sponzor, ale jako zadavatel projektů, které ve svých důsledcích pomáhají snižovat počty nelegální migrace.”

Takže OAMP Berkatu nejen platí, ale dokonce i zadává projekty?

Na vládním webu se v dokumentu s názvem “Informace o realizaci hlavních oblastí státní dotační politiky vůči nestátním neziskovým organizacím pro rok 2008” uvádí v rámci zahraniční rozvojové pomoci ministerstva vnitra:

Občanské sdružení Berkat – projekt „Komunitní centrum Doezal“ – rozvojový záměr projektu byl zaměřen na zlepšení ekonomicko-sociálního postavení žen, zejména živitelek rodin ze sociálně nejslabších vrstev. Hlavní aktivitou projektu byla podpora stávající iniciativy formování svépomocného komunitního centra v Grozném. Poskytnutá dotace na rok 2008 byla ve výši 2.000 tis. Kč.

http://www.vlada.cz/assets/ppov/rnno/publikace/informace_o_HO_2008.pdf

„Kredit Centra Doezal v Grozném vzrůstá, což má i důsledky v podobě několika konkrétních skutků podpory ze strany místní státní administrativy, realizované jak vůči kolektivu Centra tak vůči jednotlivým rodinám, které jsou jeho klienty…

Jak se mají dnes naše přítelkyně z Doezalu (neboli také z občanského sdružení zvaného Regionalnyj Obščestvennyj Fond Semja)?“

http://www.cecna.cz/?cz_detail_clanku&artclID=11

“Na sklonku roku 2005 pomohlo občanské sdružení Berkat založit několika ženám v Grozném nevládní organizaci Fond Semja.”

http://www.cecna.cz/?cz_projekty=

Takže projekt Doezal (neboli občanské sdružení zvané Regionalnyj Obščestvennyj Fond Semja) pomohlo založit v r.2005 občanské sdružení Berkat, na projekt „Komunitní centrum Doezal“ dostalo dotaci MV v r.2008 občanské sdružení Berkat, ale “Ministerstvo vnitra respektive jeho odbor OAMP nefiguruje ve vztahu ke sdružení Berkat jako jeho sponzor.”

Na názor ohledně aktivit Berkatu v Grozném jsem se zeptala lidsko-právního aktivisty Imrana Ežieva, dřívějšího člena Moskevské helsinské skupiny a dnes poradce belgického europoslance Barta Staese.

Ežieva mimo jiné udivilo zjištění, že spolupracovnicí Berkatu v Grozném je také Lolita A., která je na stránkách Berkatu prezentována jako mladá studentka čtvrtého ročníku práv přesto, že je Lolitě podle pana Ežieva něco málo pod čtyřicet. Podstatný je však fakt, že v roce 2001 ji propustil ze své kanceláře Společnosti rusko-čečenského přátelství v Grozném, kterou založil společně se Stanislavem Dmitrievským, laureátem  Mimořádné ceny pro lidsko-právní žurnalistiku organizace Reportéři bez hranic.  Lolita podle něj předávala záznamy o činnosti organizace ruské tajné službě FSB a díky ní byl pan Ežiev zatčen, vězněn a mučen. Po zadržení mu Lolita z kanceláře odnesla veškerou techniku.

Společnost rusko-čečenského přátelství se dožadovala vyšetřování válečných zločinů v Čečensku.

Dále pana Ežieva zarazila informace o spoluzakladatelce Berkatu, Petře Procházkové, kterou se dozvěděl z jejího profilu na Facebooku: „V době diverzní akce Šamila Basajeva se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice.” Jeden s nejbližších lidí Basajeva, jak řekl Ežiev, byl totiž Aslanbek, tehdejší muž Petry Procházkové. Šlo tedy o nabídnutí se jako rukojmí svému vlastnímu muži? – udivoval se Ežiev.    

Když jsem s panem Ežievem mluvila o dva týdny později, potom co se lidí v Grozném zeptal na působení Berkatu, bylo mi sděleno, že Berkat a další podobné organizace, které jsou financovány ministerstvy jiných zemí, jen sbírají informace pro své grantodárce. Jejich práce nemá nic společného s lidskými právy či obnovou občanské společnosti. Pokud by měla, tak by Čečence neučili sázet zeleninu, ale snažili by se jim např. zajistit právní pomoc, které je tak zoufalý nedostatek.   

http://www.mvcr.cz/clanek/vysledek-vyberoveho-dotacniho-rizeni-na-projekty-zahranicni-rozvojove-spoluprace-v-roce-2010.aspx

 http://www.mvcr.cz/clanek/vysledek-vyberoveho-dotacniho-rizeni-na-projekty-zahranicni-rozvojove-spoluprace-v-roce-2009.aspx