Léčba Bokem

http://www.nakladatelstvicas.cz/?cat=4

MÍSTO PŘEDMLUVY

Johna Boka znám více než 30 let. Nikdy se před nikým neplazil

a především nepodlézal „mocným“. Pevně věřím, že zůstane

stále přímočarým, dravě kritickým a tepajícím všechny nešvary

a pochybení kohokoliv napříč politickým spektrem.

Na veřejnosti se prezentuje zejména svou činností ve spolku

Šalamoun. Slovníkem jemu vlastním byl a je schopen obnažit

podstatu problému a jít až na dřeň. V naší společnosti je málo

takových osobností.

Ač uplynulo několik let, nic se nezměnilo na mém nazoru, že

John Bok je Homo erectus – Člověk vzpřímený!

JUDr. Josef Lžičař, advokát

V Praze dne 23. července 2010

DOSLOV

Touto knihou představujeme občanské sdružení Šalamoun –

Spolek na podporu nezávislé justice v ČR a jeho dlouholetého

předsedu Johna Boka výběrem dokumentů obecného rázu.

Veřejnost nás zná spíše z účasti na jednotlivých trestních případech.

Zde ukazujeme méně známou čaát naší činnosti, tj. vyjednávání

s orgány státu. Při něm používáme zobecněných

poznatků z naší praxe.

Žádáme profesionály, jimž se dostane kniha do ruky, a všechny

ostatní, kdo mají možnost působit na vývoj našeho právního

prostředí, aby knihu přijali jako jiný pohled na problematiku justice,

než je ten jejich, nicméně jako rovněž možný, ovlivněný

soucitem s těmi, jimž bylo ukřivděno.

Každému, koho kniha zaujme, doporučujeme, aby navštívil naše

internetové stránky na adrese www.spoleksalamoun.com,

o které sice příliš nepečujeme, nicméně obsahují další dokumenty

z naší činnosti a publicistické články.

Děkujeme všem, kdo se přičinili o vydání této knihy, jmenovitě

pani Haně Demeterové, předsedkyni občanského sdružení

Pomoz jednomu člověku, a společnosti 3dreamteam CZ s.r.o. za

laskavou podporu, bez níž by tato publikace nevznikla.

Všem čtenářům zejména přejeme, aby nikdy nemuseli hledat

naši pomoc.

Spolek Šalamoun

(str.233)

Šalamoun mi pomáhej

Marcela Pražáková, občanské sdružení Pomoz jednomu člověku, 25. 07. 2010

Mediálně známý příběh Timura Borčašviliho, jeho útěk před válkou v Čečensku, je plný hrůz, které by určitě nikdo z nás prožít nechtěl. Nebýt pomoci a velkého pochopení zmocněnce pro lidská práva p. Michaela Kocába, kdo ví, jak by Timurův příběh skončil.

Naše společnost si musí uvědomit, že otevřením našeho státu světu se naše zem stala i útočištěm pro lidi, kteří si chtějí zachránit to nejcennější, co mají – svůj život. Myslím si, že když se u nás naučíme podat pomocnou ruku někomu, kdo se utíká k nám schovat před smrtí, bude to třeba mít i to plus, že se na mnoha institucích začnou postupně i Češi chovat důstojně k Čechům.

O tom ví své každý, kdo v zoufalství vyhledá i Spolek Šalamoun. Toto občanské sdružení pomáhá lidem, pro které je kolikrát jedinou a poslední nadějí, kdo pomůže s těžkým osudem, a to nejen Čechům, ale i uprchlíkům, kteří to u nás nemají vůbec lehké.

Na mnohé z nás číhá v životě katastrofa, která zcela převrátí náš život, a pokud nemáme po svém boku nikoho schopného, kdo by v tak těžké chvíli nezištně pomohl, má naše soukromé Kartágo zničující dopad na vše v našem životě. Proto oceňuji pomoc spolku Šalamoun, který vede p. John Bok. Se svým kolegou p. Zdeňkem Jemelíkem umí mnohým z nás dát naději, že vše v našem životě ještě není úplně ztraceno.

….. a proto: „Šalamoun“ mi pomáhej.

ZPRÁVA SPOLKU ŠALAMOUN VEŘEJNOSTI
Vydáno dne 25. 08. 2010

Praha 25. srpna 2010: Dne 24. srpna 2010 pan prezident nominoval našeho předsedu, pana Johna Boka, již potřetí svým kandidátem na funkci veřejného ochránce práv.

Ve stejný den se ve zcela zaplněné kavárně Domu knihy Kanzelsberger v Praze na Václavském náměstí uskutečnil „křest“ knihy „Léčba Bokem“ – sborníku článků Johna Boka a dokumentů o něm a o spolku Šalamoun. „Kmotry“ byli JUDr. Pavel Kučera, místopředseda Nejvyššího soudu ČR, a režisérka Olga Sommerová, ukázku přečetl Michal Pavlata.
Díky zajímavé, přátelsky naladěné společnosti „křest“ proběhl v příjemné atmosféře. Nenarušil ji ani zakuklený talibánec, který se pohyboval mezi hosty. Po odložení hrozivého oblečení se z něj vyklubal starý kamarád pana Boka.

ZJ

Olga Sommerová, Michal Pavlata,Anton Lampiga,Kateřina Skalníková,Hana Demeterová, John Bok

Pavel Kučera, Josef Snětivý

Poslancům PČR

Vážené dámy, vážení pánové,

chystáte se zvolit nového ombudsmana.

Začali jste řídit naši krásnou, ale bohužel nemocnou zemi, kde je v plném proudu vymývání mozků prodejnými médii s cílem vést národ k co nejkonzumnějšímu přežívání, pokud možno bez zbytečného přemýšlení a zasahování do konání mocných. Slova jako solidarita a až podivně znějící „práva člověka“ nenacházejí místa.

Mezi kandidáty na ombudsmana navrhl náš prezident  p. Johna Boka, což je pro mne osobně jakožto obyčejnou českou občanku to nejlepší, co p. Klaus kdy udělal. Dle mého názoru nejlepší tandem ve vedení „ombudsmanátu“ by vytvořili p. Bok a p. Dundáčková, která si nikde nevylepšuje imidž např. zveřejněním informací o své nedávné velké materiální pomoci (z vlastních zdrojů) rodině válečných uprchlíků, která se ocitla v katastrofální životní situaci. Bohužel, jemná žena jako je p. Dundáčková by si v této funkci musela vytrpět od některých našich „justičních“ spoluobčanů, kteří se považují za řadovější než jiní, takové věci, že bych jí to mohla přát pouze kdyby byla mým nepřítelem.

P. Bok bývá napadán za údajnou vulgárnost. Sama se několikrát za den dostávám do situací (na úřadech, při zaslechnutí toho, koho zase uráží náš bulvární tisk apod.), kdy mám problém nevyslovit OPRAVDOVÉ vulgarismy. Vedle toho výrazy p. Boka jsou pouhým suchým konstatováním zvrácených faktů a situací, ve kterých se každodenně ne vlastní vinou ocitáme, když se nemůžeme dovolat řádné lékařské péče, sehnat léky, prohráváme soudy s drobnými mafiány, kterými je prorostlá naše společnost …

Potřebujeme v ombudsmanovi člověka NADMÍRU spravedlivého, neúplatného a schopného, což p. Bok bezpochyby je, a je to o něm veřejně známo bez toho, jaký k němu kdo má osobní vztah. Na Vás záleží, jestli nám předepíšete netradiční přírodní léčení – tedy to, co jediné nám může pomoci po vší té našimi organismy v posledních letech strávené umělé „chemii“. Tím by bylo zvolení p. Boka ombudsmanem. Potom bychom si mohli být jisti, že máme v této zemi zastání a máme se kam obrátit, když se děje bezpráví nám nebo našim blízkým.

Prosím, zvažte Váš hlas pro ombudsmana nejen z pozice politika, ale především člověka. V tomto případě můžete pomoci zachránit nejen situace, ale konkrétní lidské životy, jako se to daří spolku Šalamoun, v jehož čele je p. Bok již spoustu let.

S upřímným pozdravem,

Hana Demeterová

předsedkyně o.s. Pomoz jenomu člověku

Prague 7.7.2010

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Zdenek-Jemelik-Pravomocne-odsouzeny-John-Bok-217428

18.12.2011

Zdeněk Jemelík: Pravomocně odsouzený John Bok

Ve dnech 18. popř. 19. září 2011 jsem uveřejnil článek Odsouzený John Bok, v němž jsem čtenáře seznámil s podstatnými informacemi o trestním stíhání předsedy spolku Šalamoun Johna Boka kvůli údajnému fyzickému napadení městského strážníka.

John Bok byl odsouzen 15. září 2011 k pětiměsíčnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok. Článek jsem uzavřel poznámkou, že nepravomocný rozsudek má obecně až do  potvrzení odvolacím soudem cenu cáru papíru. Přiznám se, že jsem tehdy předpokládal, že rozsudek v odvolacím řízení  neobstojí.

Protože se odvolal jak pan obžalovaný, tak paní žalobkyně, věc se dostala do rukou Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, kde rozsudek nalézacího soudu přezkoumal dne 15. prosince 2011 senát předsedy Jaroslava Cihláře. Výsledkem jednání bylo zamítnutí obou odvolání. Ve spojení s odůvodněním usnesení lze  konstatovat, že zůstal zachován kompromisní charakter původního rozsudku. Soud nikomu příliš neublížil, ale také nikoho nenadchl. Rozhněval zejména Johna Boka, který trvá na tom, že strážníka neuhodil a cítí se dotčen tím, že jej soud vlastně označil za lháře. Spokojena nebyla ani žalobkyně, jež žádala pro obžalovaného podstatně tvrdší, byť stále ještě podmíněný trest. A poškozený se neodvolal proti zamítnutí nároku na náhradu škody a ani ze zvědavosti k soudu nepřišel.

Shodou okolností téměř souběžně došlo u přestupkového orgánu Obvodního úřadu Praha 1 k projednání počinu ministra Miroslava Kalouska, který na ulici nafackoval drzému mladíkovi, jenž ho urážel. Pan ministr dostal pokutu 1.000 Kč a 16. prosince 2011 se ve večerních Událostech ČT 1 vyjádřil, že se ničeho nečestného nedopustil a trval na tom, že facka byla, a v některých případech stále  je, nejlepším způsobem vyřešení problému. S vědomím, že jeho názor je z formálněprávního hlediska neudržitelný, nemám proti němu námitky. Nicméně poukazuji na příznačnost srovnání dvou facek (z nichž ta Bokova je pouze virtuální) a jejich ocenění tresty jako výrazu míry spravedlnosti v tomto státě. I kdyby John Bok skutečně strážníka udeřil, z dokazování vyplývá, že stejně jako Kalouskův mladík ani poškozený by nepřišel k facce zcela nevinně.

Jednání  soudu 1.stupně bylo velmi důkladné, hodné rozhodování o těžkém zločinu. Soud si zjevně dával záležet, aby jej známý kritik pochybení justice „nenachytal na hruškách“ nedůslednosti, neúplnosti dokazování, zjevné podjatosti, procesních pochybení, či dokonce nekorektního zacházení se stranami. Po formální stránce jsme viděli proces, jemuž nebylo co vytknout. Soudce Petr Novák vodí na svá jednání exkurze studentů: souhlasím, že se má čím chlubit.

Podobně se zachoval také odvolací soud. Na veřejném jednání se neodehrálo nic než seznámení s prvostupňovým rozsudkem, přednesení návrhů státního zastupitelství a obhajoby, doplnění odvolání Johnem Bokem, porada senátu a vynesení usnesení. Přesto jednání trvalo déle než tři hodiny a přesáhlo přes hranice pracovní doby soudu.

Odvolací soud se shodl s nalézacím v tom základním: ve vyhodnocení nepřímých důkazů ve prospěch závěru, že John Bok  skutečně strážníka udeřil. Vycházel z tvrzení tzv. poškozeného a ze zjištění ambulance nemocnice Na Bulovce, v jejímž nálezu je uvedeno, že strážník měl na pravé tváři podlitinu. Podle soudu její vznik nelze vysvětlit jinak než úderem Bokovy ruky.

V neprospěch obžalovaného vytkl nalézacímu soudu málo výrazné zasazení jeho úvah do rámce zákonnosti, spočívajícího v tomto případě ve  skutečnosti, že strážníci kontrolou auta v ulici se zákazem vjezdu motorových vozidel plnili povinnost a uplatnili svou zákonnou pravomoc. Uznal jim právo provést lustraci všech přepravovaných osob, neboť šlo o svědky vyšetřovaného dopravního přestupku. John Bok zasáhl nepřípustně do úředního zákroku. Nesouhlas s postupem strážníků měl uplatnit právními prostředky.

Soudce Jaroslav Cihlář také shodně s nalézacím soudem připustil, že ze strany strážníků padly nevhodné výroky. Jejich význam ovšem mlčky bagatelizoval. Nad surovým útokem poškozeného na obžalovaného se nepozastavil a ani o  něm nechtěl slyšet. Strážníci mají přece na nevhodné chování právo, stejně jako státní zástupci a soudci.

Ve prospěch obžalovaného se shodl s nalézacím soudem v názoru, že strážník si záměrně protáhl stav pracovní neschopnosti, když se dodatečně  dověděl, že John Bok je prezidentovým nominantem na funkci veřejného ochránce práv. Aby předešel možným důsledkům jeho  trestního oznámení,  zaútočil tímto způsobem.

Překvapivě se odvolací soud neshodl s nalézacím soudem v názoru na povahu svědectví svědkyně M.P., které žalobkyně již v obžalobě hodnotila  jako kuriózní. Státní zástupkyně i předseda prvostupňového senátu se snažili prokázat, že mezi svědkyní a Johnem Bokem je bližší vztah, než oba připouštějí, a že šlo o falešné svědectví. Předseda senátu ale takové úvahy odmítl, protože zjistil, že svědkyně vypovídala v podstatě shodně s poškozeným, a ze svého stanoviště skutečně mohla vidět to, co uvedla.

V této souvislosti došlo k objasnění závažného pochybení předsedy prvostupňového senátu, který v rozsudku upozornil na fotografie Johna Boka, hovořícího se svědkyní. Považoval je za důkaz popíraného vztahu mezi obžalovaným a svědkyní. Soudce tvrdil, že fotografie předložil stranám k nahlédnutí, což nebyla pravda. Až u odvolacího soudu se zjistilo, že šlo o záběry, pořízené před začátkem jednání nalézacího soudu. Bližší vztah mezi obžalovaným a svědkyní ale nedokazují. Ve skutečnosti se svědkyně přihlásila sama k obžalovanému, který ji z počátku nepoznal, a pak ji stejně požádal o ukončení rozhovoru, aby nebyl podezírán z ovlivňování. Viděl se s ní zde snad potřetí a patrně od té doby naposled.

Soudce samozřejmě měl  fotografie stranám ukázat a dát jim možnost k vyjádření. Pokud tak neučinil, neměl se na důkaz odvolávat. A neměl v písemném vyhotovení rozsudku uvést nepravdu.

Ještě závažnější námitku proti jeho postupu podal pan obžalovaný při doplnění odvolání: soudce Petr Novák se při ústním odůvodnění rozsudku vyjádřil, že je možné, že John Bok udeřil strážníka neúmyslně v rámci „máchání rukama“, které zaznamenali někteří svědci. Výrok doplnil výraznou gestikulací rukama a pohybem celého těla. Do písemného vyhotovení rozsudku ale tento názor nezahrnul.

To je věc zásadního významu. Pokud soudce uznal možnou neúmyslnost úderu, ve spojení s úvahou o simulátorství tzv. poškozeného zpochybnil trestnost Bokova jednání. Pokud by se pan soudce se svou úvahou vypořádal tvrzením, že není podstatné, zda obžalovaný udeřil úmyslně nebo neúmyslně, ale významná je sama skutečnost, že zásahem do úředního zákroku navodil situaci, v které strážník přišel k úrazu, byla by na místě změna právní kvalifikace na přestupek. Ale předseda senátu tuto klíčovou úvahu v písemném vyhotovení rozsudku zatajil, což je nepřípustné.

Z mezí korektnosti vypadl bohužel i předseda odvolacího senátu Jaroslav Cihlář, jinak známý slušným zacházením se stranami. Možná znervoznělý blížícím se koncem pracovní doby, možná v obavách, co v jeho soudní síni zazní z úst vyhlášeného buřiče Johna Boka, dvakrát během jeho patnáctiminutového vystoupení mu skočil do řeči a snažil se jej omezit, přestože obžalovaný se držel věci a nepoužíval neslušných výrazů. Zvlášť neomalený byl druhý zásah, kterým se pokusil zastavit Bokovu stížnost na neprojednání jeho trestního oznámení na poškozeného, podaného před oznámením strážníků. Když se obžalovaný nechtěl nechat zastavit, zahřímal na něj, že on je pánem v soudní síni a rozhoduje o tom, co se v ní bude dít. Jeho vystoupení mi připomnělo monology libereckého soudce Richarda Skýby, které již dvakrát rozhořčily televizní diváky. Za první z nich byl soudce potrestán výtkou podle zákona o soudech a soudcích. V každém případě pan soudce omezil obžalovaného v zákonném právu hájit se prostředky, jaké uzná za vhodné. Ke zvyšování hlasu také neměl důvod.

Celé řízení proti Johnu Bokovi je postavené na hlavu a odvolací soud jeho pochybnost nenapravil. Spouštěcím mechanismem konfliktu, kvůli kterému bylo vyvoláno, byly xenofobní výroky strážníků, doložené v dokazování před soudem. Soud výslovně uznal jejich nevhodnost.  Obžalovaný část z nich zaslechl a zasáhl ve prospěch utlačovaných. Jeden ze strážníků přilil oleje do ohně příkazem „mazej“! Poznal pak, že není radno mluvit s Johnem Bokem vrchnostenským způsobem a navíc mu tykat bez jeho svolení.

Předseda odvolacího senátu sice správně poukázal na porušení formálněprávního rámce ochrany úředních osob, konajících svou povinnost, ale i zde platí, že „šedivá je teorie, zelený strom života“. Je to podobné, jako v případu ministra Miroslava Kalouska: kdyby si urážky nevyřídil s drzým mladíkem na místě, nedostalo by se mu zadostiučinění, protože by se nenašel nikdo, kdo by narušitele občanského soužití dostal před přestupkový orgán. Lze se domnívat, že bez zásahu Johna Boka by se osádka kontrolovaného vozidla dočkala dalšího šikanování. Zejména je téměř jisté, že stížností na chování strážníků by se nikdo nezabýval. Zákon odvrací trestnost od toho, kdo se dopustí jinak trestného jednání, když brání vzniku bezprostředně hrozící škody.

Důkaz správnosti mé domněnky byl podán přímo v tomto řízení. Strážník při střetu s Johnem Bokem nezvládl emoce. Využil své jednoznačné fyzické převahy, udeřil jej pěstí do hrudi, pak jej natlačil na zeď domu, rdousil jej a vyhrožoval zastřelením psů. Policie sice přijala trestní oznámení, ale k projednání nedošlo. Ostatně v archivu spolku Šalamoun je dokumentace k celé řadě podobných nepřístojností. Mezi policisty, státními zástupci a soudci stále přežívá z dob totality zděděné vědomí sounáležitosti příslušníků represivních orgánů. Skutky jako je zničení věcného důkazu obhajoby, falšování důkazů, dodatečná úprava protokolu o ohledání místa činu na podporu tvrzení obžaloby, vědomé účelové nedbání zjevného lhaní svědka v neprospěch obžalovaného, křivé svědectví před soudem, dlouholetá nečinnost v trestním řízení, jsou Inspekcí PČR, státním zastupitelstvím, úředníky ministerstva spravedlnosti a nositeli kárné pravomoci včetně ministra spravedlnosti považovány za samozřejmé právo nositelů moci. Úřady zneužívají své poziční převahy a stížnosti odbývají formalistickými rozhodnutími, proti nimž není opravný prostředek možný.

Represivní orgány tak porušují ústavní zásadu rovnosti občanů před zákonem. Je to patrné i na tomto případě. I kdyby John Bok zešílel a v přítomnosti dalších dvou strážníků napadl mladého muže v uniformě, jenž nad ním měl značnou tělesnou převahu, bylo by to politováníhodné a trestuhodné, ale stále by to bylo jen selhání řadového občana, který z nějakého důvodu nezvládl emoce. Přitom obžaloba jej viní z políčku, který kromě poškozeného nikdo jednoznačně nepotvrdil. Naproti tomu strážník je jistě vycvičen ke zvládání zátěžových  situací a přímo zákon mu ukládá v takových situacích zdrženlivost. V tomto případě tzv. poškozený nezvládl emoce a  dopustil se na odpůrci výše popsaného brutálního násilí. Pak ještě simuloval nepřiměřeně dlouhou pracovní neschopnost a bral neoprávněně nemocenské dávky. V tom mu byla nápomocná ošetřující lékařka, která jej držela v neschopnosti, aniž by jej poslala na odborné vyšetření. Prý měla dostatečnou praxi a strážníkovi věřila. Byl jsem přítomen jejímu výslechu před soudem. Podle mého názoru by strážníkovi uvěřila i těhotenství.

Přesto náměstkyně státního zástupce pro Prahu 8 Gizela Vojtěchová nestíhala strážníka a jeho ošetřující lékařku, kteří vybočili z mezí zákona mnohem dále než pan obžalovaný. Vybrala si Johna Boka, známého kritika státního zastupitelství, aby mu ukázala, zač je toho loket. Zpronevěřila se zákonné povinnosti státního zástupce stíhat každý trestný čin, o němž se doví.

Zasazení věci do právního rámce se soudci Jaroslavu Cihlářovi nepodařilo ani při posvěcení lustrace celé osádky vozidla. Při posuzování zákroku ozbrojených složek je nezbytné dbát hlediska přiměřenosti. Prověřování totožnosti svědků a vyhrožování předvedením na služebnu v případě prostého, zjevného dopravního přestupku vjezdu do ulice se zákazem vjezdu, oceněného posléze pokutou dvě stě korun českých, bylo zřejmě nepřiměřeným, šikanózním zásahem, na který strážníci neměli nárok.

Odvolací soud nenapravil nedůslednost nalézacího soudu ve vyhodnocení důkazů, která se projevila právě zatajenou úvahou o možnosti, že John Bok udeřil strážníka neúmyslně. Soud uvěřil strážníkovi, že byl udeřen, jednak proto, že to s určitostí tvrdil, dále proto, že v ambulanci byla na jeho tváři nalezena podlitina. Příčinná souvislost mezi podlitinou a konfliktem s Johnem Bokem nebyla dle mého názoru jednoznačně prokázána.

Oba soudy shodně pojmenovaly příčinu úpornosti, s kterou strážník trval na tom, že jej John Bok udeřil. Uznaly jej tím za zcela nevěrohodného svědka, ale přesto s ním nadále nakládaly, jako by o jeho pravdomluvnosti nebylo pochyb. Kromě něj ale nikdo s určitostí nedokázal dosvědčit, jakým způsobem a zda vůbec pan obžalovaný tzv. poškozeného udeřil. Johnu Bokovi by při útoku určitě překáželi dva psi, které držel na vodítku, ale strážníci o nich nechtěli nic vědět. Dokonce ani poškozený, který vyhrožoval jejich zastřelením, si prý jejich přítomnosti nebyl vědom. John Bok je cholerik, snadno vzplane, používá „květnatý“ slovník, dokáže protivníka urazit, dostává se často do hlučných diskusí, při nichž živě gestikuluje, ale není znám jiný případ, kdy by někoho fyzicky napadl. Pokud by tak učinil právě v tomto případě, kdy proti němu stál vycvičený mladý muž se značnou tělesnou převahou, s dvěma kolegy na dosah ruky, zasloužil by zproštění pro nepříčetnost.

Soudy nepřihlédly ani k podezřelým okolnostem náhlého onemocnění poškozeného. V přítomnosti státní policie ani poškozený, ani obžalovaný nepociťovali potíže a nepožadovali lékařské ošetření. Sotva policisté odjeli a John Bok opustil „bojiště“, strážníci přivolali záchrannou službu. Pro poškozeného přijel řidič, který si s ním tykal a vyzval jej k nastoupení s tím, že „bude marodit“. Stalo se v pátek odpoledne. V úředním záznamu, který strážníci sepsali před návratem poškozeného z nemocnice, není o podlitině na jeho tváři zmínka. Zaznamenala ji ambulance, ale ošetřující lékařka, která tvrdí, že poškozeného důkladně vyšetřila, ji v pondělí dopoledne neviděla. Stojí za zmínku, že lékař nemocniční ambulance nerozhodl o pracovní neschopnosti a strážníka odeslal na další odborné pracoviště, kam nakonec nešel a dal přednost své praktické lékařce. Otázkou úmyslnosti útoku na strážníka se soud během dokazování vůbec nezabýval. Zjevně ji považoval za danou, protože se mu hodila do mozaiky dokazování a k pochybnostem dospěl až při vyhlašování rozsudku.

Dále odvolací soud nedostatečně vyhodnotil skutečnost, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že konfliktní situaci navodili strážníci nevhodným chováním jak k osádce kontrolovaného vozidla, tak posléze k panu obžalovanému.

V každém případě výsledky tohoto řízení  nevyznívají  s nezpochybnitelnou jistotou v neprospěch Johna Boka, jak to požaduje zákon,  proto měl být s odkazem na zásadu „in dubio pro reo“ zproštěn.

Způsob, jímž se soudy zprostily kauzy Johna Boka, není vůbec výjimečný. Zde byl uložen zanedbatelný trest, ale stejným způsobem posílají soudy odsouzené za mříže i na více než deset let. Nestydí se za to ani v případech, kdy při prvním projednání věci obžalovaného zprostí pro nedostatek důkazů, a po zrušení rozsudku odvolacím soudem a následném doplnění dokazování, někdy dokonce v příznivější důkazní situaci pro obžalovaného, jej „řádně osolí“. A spravedlnosti se nelze dovolat. Náprava vad dokazování se dá možná dosáhnout cestou stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Jenže Jiří Pospíšil je vyznavačem zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a stížnosti podává jen výjimečně.

Případ Johna Boka není u konce. Pan odsouzený hodlá bojovat za svou pravdu cestou mimořádných opravných prostředků.

Předjímám hloupou otázku, na kterou odpovím předem: John Bok nepožádá o milost prezidenta republiky a pokud by ho pan prezident omilostnil z vlastní iniciativy, milost odmítne a bude se dále soudit. Chápu, že k takové otázce by mohly tazatele přimět určité projevy přízně pana prezidenta k panu Bokovi (když veřejnost současně neví, že již tři roky pan prezident sériově odmítá všechny žádosti o milost, podané nebo podporované spolkem Šalamoun), ale je to věc přiměřenosti a slušnosti vůči panu prezidentovi: je nemístné žádat o milost v případě, kdy nápravu lze zjednat justičními nástroji, zvláště, jde-li o bagatelní trest. John Bok by milost ve svém případě považoval za zneužití přízně.

http://www.sedmicka.cz/praha-a-stredni-cechy/clanek/tyrana-tyranka-barbora-anicka-adam-skrlova-miri-na-svobodu-257074

http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Martin-Stin-S-Johnem-Bokem-o-Vaclavu-Havlovi-217832

22.12.2011 12:19

Martin Stín: S Johnem Bokem o Václavu Havlovi

Je noc. Ticho. Nikdo nevyrušuje. Sedíme s Johnem Bokem, předsedou spolku Šalamoun, „každý na svém konci drátu“ a povídáme si přes skype.

Dnes o kom jiném než o Václavu Havlovi, jehož smrt se dotkla nějakým způsobem snad každého. V médiích se k němu vyjadřují školní děti i pamětníci a úplně všichni vědí, jaký byl: pro některé skvělý, pro jiné špatný, lhostejných je málo. Přisvojují si jej i tací, kteří se k němu v době jeho disidentství raději nepřibližovali. John Bok mu byl hodně blízko v disentu, kdy to bylo nebezpečné, a v době listopadového kvasu roku 1989, přesto o jeho vzpomínky v tom mediálním mumraji není zájem.

„Věčný disident“ patřil a patří k nejoddanějším souputníkům Václava Havla. O dění kolem něj jsem proto už od něho slyšel mnohé, ale uvědomuji si, že nic o tom, kdy a jak se seznámili tito velmi rozdílní a přesto si blízcí lidé. Ptám se a John Bok mě překvapuje: sám si ten přesný okamžik nepamatuje. Potkávali se náhodně v kavárnách, v divadle, na koncertech undergroundových kapel. Václav Havel byl ve vystupování spíše nesmělý, nepřitahoval pozornost.   Jednou přišel k Bokům na mejdan, když slavili nastěhování do právě získaného bytu. Postupně se sblížili, začali si tykat. Nakonec se John Bok začal starat o údržbu bytů bratrů Havlových, v nichž se scházela celá tlupa vyděděnců režimu.Stal se jejich majordomem. Žili i společensky: pořádali „disidentské plesy“ tak, že společně chodili na náhodně zvolené plesy a vytvářeli tam uzavřenou společnost.

V soukromí se u Václava Havla často projevoval jeho smysl pro absurdní humor, jinak prosakující do všech jeho divadelních her. Například si John Bok vzpomíná na jejich noční návrat do bytu na Rašínovo nábřeží v době „Sametové revoluce“, kdy jej téměř vlekl do schodů, protože obtížně dýchal. Václav Havel se najednou zastavil, usmál se a řekl, že by se vůbec nedivil, kdyby se teď probudil a zjistil, že toto vše je jen sen a ve skutečnosti je zpátky ve své cele na Pankráci. Nebo zážitek z první  masáže v životě, které se mu dostalo  díky péči ochránců, okomentoval vyjádřením, že kdyby měl dříve možnost prožívání takového blaha, možná by se nestal disidentem.

Účastnili se debat v bytech signatářů Charty 77, chodili společně na demonstrace. V r.1988 se Václav Havel dostal před Obvodní soud pro Prahu 3 za položení květin k soše sv.Václava na nepovolené demonstraci. John Bok s dalšími přáteli se pokusili proniknout do soudní budovy, aby ho morálně podpořili, ale nebyli vpuštěni. Došlo ke střetu s příslušníky Veřejné bezpečnosti a StB, při němž byl John Bok zatčen. Kladl policistům tak zuřivý odpor, že i přítomný Ladislav Lis jej prosil, aby se proboha do toho auta nechal naložit. Zbitý skončil v cele předběžného zadržení v Konviktské ulici, kde pak strávil čtyři dny, o den déle, než povoloval zákon. Ven jej dostal šikovný advokát Richard Maleček.

Protest disidentů před soudní budovou Havlův osud nezmírnil. Ač tehdy již kdekdo věděl, že režim prochází  předsmrtnou křečí, horliví soudci ho poslali na Pankrác. Jedna z členek senátu, který to měl na svědomí, dosud soudí na Městském soudu v Praze a nepůsobí dojmem, že by od té doby změkla. I tato okolnost má vliv na Bokův vztah k současné justici. Dokud se soudci a státní zástupci nenaučí stydět se za své viny (nejen za ty předlistopadové), jeho činnost a působení spolku Šalamoun neztratí smysl.

Historický 17. listopad 1989 spolu přátelé neprožili. Václav Havel trávil ten den na Hrádečku (a mimo Prahu byli i další přední disidenti a také významní představitelé „strany a vlády“). John Bok se zúčastnil studentského shromáždění na Vyšehradě. Krátce předtím u Havlů v bytě, coby domácí „údržbář“ opravoval světlo na balkóně. Společně pak s Janem Patočkou, alias „Patrikem“, synem pana profesora Patočky, šli na studentskou demonstraci na Albertov. Strhl účastníky k pochodu do Prahy. Ve Vyšehradské ulici u ministerstva spravedlnosti se jim postavili do cesty příslušníci SNB, kteří je zmasakrovali. Průvod se pak stočil zpět na nábřeží a pokračoval na Národní třídu vstříc dalšímu masakru, ale zbitý John Bok skončil na služebně VB ve Vyšehradské ulici, odkud putoval do vazby do Ruzyně. Ale komunisté již nestihli postavit jej před soud. Pustili jej na svobodu 21.listopadu 1989 právě včas, aby se mohl připojit k Václavu Havlovi na melantrišském balkónu.

Tím se uzavřela jedna etapa jejich součinnosti, během které si John Bok vysloužil ještě několik dalších zatčení a výslechů. Do známé „barťárny“ se musela dostavit i jeho žena. Nebyl ale nikdy obžalován, natož odsouzen. Co nedokázaly komunistické orgány, hladce zvládla až současná justice: tři dny před Havlovou smrtí byl pravomocně odsouzen za konflikt s městskými strážníky kvůli šikanování skupiny Romů.

Od setkání na melantrišském balkóně sloužil John Bok Václavu Havlovi nepřetržitě až do prezidentské inaugurace. Byl s ním stále mimo krátkého spánku. Staral se o jeho osobní bezpečnost a střežil jej svědomitě. Jeden z mých čtenářů mi vyprávěl, jak skončil na podlaze Klášterní vinárny, kam šel neohlášen za Václavem Havlem. John Bok ho srazil skokem na záda a pomohl mu vstát, až ho Václav Havel ujistil, že host je vítán.  Z dnešního pohledu humorný byl pokus převést Václava Havla z Laterny magiky do Špalíčku pouze s doprovodem Johna Boka. Všude bylo plno plakátů s jeho tváří a po pár krocích jej lidé začali poznávat a oslovovali jej. John Bok neváhal, a začal obecenstvo přesvědčovat, že jím doprovázený muž je pouze Ivan Havel, který je na obdivovaného bratra velmi podobný. Díky tomu se dostali do Špalíčku poměrně rychle.

K úkolům Johna Boka patřilo také zajišťování úkrytů pro utajovaná jednání. Někdy posloužil  ateliér výtvarníka Josky Skalníka, jindy byt  přítele Jana Rouse.  Celé hodiny nebo i dny kromě Boka nikdo až na pár jedinců nevěděl, kam Václav Havel zmizel. Snažil se také usměrňovat Havlův denní režim, aby se nadměrně nevyčerpával, a bránil mu v  kouření. Stal se svědkem mnoha historických setkání, jako první návštěvy Alexandra Dubčeka v Havlově bytě či pokusu bývalého tajemníka ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře po návratu z emigrace o přijetí Václavem Havlem v Laterně magice.

Uzavřel pevné přátelství také s Olgou Havlovou, o které tvrdí, že byla „úžasná“ a za vše dobré, co bylo v jeho povaze a jednání, vděčil Václav Havel právě jejímu vlivu. Litoval ho, když ho opustila. A znova si jeho opuštěnost uvědomil nedávno, když viděl dokumentární záběr Václava Havla, sledujícího za záclonou hradního okna lidi, přicházejí poklonit se před její rakví. Z obrazu čiší osamělost.

Jako jeden z mála z jeho družiny se ale neuměl smířit s tím, že „samet“ je vlastně dohodou mezi disentem a komunisty, že s dosavadními nepřáteli je třeba jednat o novém uspořádání státu, a že mnozí z „dřívějších lidí“ se budou nějakým způsobem nadále podílet na moci. K prvnímu ostrému konfliktu došlo při poradě kroužku kolem Václava Havla v restauraci U pomníku na Palackého náměstí, když John Bok zjistil, že u policie dále slouží příslušník StB, který provedl zatčení Václava Havla na Václavském náměstí, jež pak vedlo k výše zmíněnému soudu.

Většina Havlových kamarádů změněnou situaci pochopila a přijala. Bouřlivé projevy Bokova nesouhlasu s jednáním s tím či oním představitelem starého režimu působily rušivě a možná i ohrožovaly zdar jednání o zvolení Václava Havla československým prezidentem tehdy ještě komunistickým parlamentem. Situace se vyhrotila při prezidentské inauguraci, na jejíchž přípravách se ještě John Bok podílel. Vyjednal s portugalskými studenty, doprovázejícími prezidenta Mario Soarese, aby dali Václavu Havlovi pro cestu na Hrad k disposici modrou limuzínu peugeot, a pak najednou zjistil, že není v seznamu účastníků a všichni kolem jen rozpačitě mlčeli. Došlo k bouřlivému výstupu mezi ním a Václavem Havlem, zakončeném Bokovým odchodem.

Náhoda ho ale přiměla k neplánovanému návratu. V Pařížské ulici potkal limuzínu, vezoucí na inauguraci portugalského prezidenta Mária Soarese, který jej zahlédl, a v domnění, že mu přichází naproti, jej vzal s sebou. John Bok pak zůstal Havlovým  soukromým  důvěrníkem a majordomem, ale k jeho hradní suitě se nepřipojil. Napětí mezi ním a ostatními členy suity Václava Havla bylo nepřekonatelné, takže  Václavu Havlovi sdělil, že se po  Husákovských kobercích  na Hradě nechce procházet. Nakonec vstoupil na vyzvání Olgy Havlové do služeb Úřadu na ochranu demokracie, kde působil jako ředitel odboru ostrahy a obrany.

Nebyl ostatně sám, kdo v Havlově hradním komparsu nevydržel. Z podobných důvodů, či v důsledku intrik Havlovy hradní suity odešli i další jeho dlouholetí přátelé z disentu Joska Skalník a Standa Milota, později i Andrej Stankovič. Postupně odcházeli i další a zejména po Olžině smrti se jeho okolí obměnilo. Nikdo z odcházejících disidentů však na Václava Havla nezanevřel.

Soukromé vztahy mezi Václavem Havlem a Johnem Bokem ale zůstaly do značné míry nadále zachovány a z Havlovy strany začaly chladnout až po smrti jeho ženy Olgy. Do té doby i po odchodu z Hradu měl k němu John Bok snadný přístup. Později mu to ulehčilo práci, když začal působit ve spolku Šalamoun a bojovat za oběti posttotalitní justice.

Vyjednávání prezidentských milostí bylo další významnou součástí setkávání obou osobností. Václav Havel přikládal této složce pravomoci prezidenta republiky velký význam. Sám to později potvrdil  na svých oficiálních webových stránkách (zde: http://www.vaclavhavel.cz/index.php?sec=3&id=9). Podle něj  je milost prezidenta republiky systémově správná ústavní pravomoc a její případné zrušení by považoval „za systémovou katastrofu“. Napsal o tom: „Právo, ať chceme či nechceme, je vždycky určitým způsobem plošné, určitým způsobem slepé. Nikdy – ani v tom nejdokonalejším systému a náš věru dokonalý není – nemůže postihovat individualitu každého případu a přihlédnout ke všem jeho souvislostem. Proto existuje tato zvláštní pravomoc, která umožňuje přihlédnout k absolutní jedinečnosti různých případů“.

John Bok o svých jednáních s Václavem Havlem o milosti vypráví, že to vůbec nebyla jednoduchá záležitost. Jeho přítel byl sice v udělování milostí výrazně štědřejší, než nyní Václav Klaus, a John Bok měl většinou možnost s ním o některých případech osobně mluvit, ale vždy šlo o velmi tvrdé vyjednávání. V žádném případě neplatilo, že by Václav Havel podepsal milost proto, že o to žádal John Bok. Situaci komplikovala okolnost, že žádosti procházely předběžným sítem ministerstva spravedlnosti, obsazeného normalizačními úředníky, a v Kanceláři prezidenta republiky působilo zvláštní oddělení pro agendu milostí. Vládla v něm Jana Chalupová, která měla na rozhodování Václava Havla velký vliv a v podstatě rozhodovala, co se mu dostane do rukou.

Příznačným způsobem se to projevilo při vyjednávání Johna Boka o poslední balíček milostí, jež Václav Havel podepsal před koncem svého mandátu. Tehdy byl vystaven tvrdé veřejné kritice kvůli tzv. „podivným milostem“ a policie vyšetřovala podezření, že jeho rozhodování lze ovlivnit úplatky (zajímavá podobnost s podlými útoky na Václava Klause kvůli milosti pro Radku Kadlecovou). Pod vlivem nepříjemností se rozhodl do konce mandátu již žádné další milosti neudělit. Johnu Bokovi se podařilo k němu proniknout. V přítomnosti kancléře Ivo Mathé a Lenky Hofmannové, úřednice oddělení milostí, s ním vyjednal udělení poslední várky milostí pro jím doporučené odsouzené. Václav Havel pak skutečně omilostnil skupinu žadatelů. Jejich počet souhlasil s Bokovým balíčkem, jen jména byla jiná…John Bok jej pak ještě zastihl při pietním aktu na hřbitově v Kobylisích, vysvětlil mu, že vše je jinak, než si domluvili. Václav Havel uvažoval o nápravě a dokonce přikázal úřednicím oddělení milostí, aby se v poslední den jeho mandátu dostavily časně ráno do kanceláře a připravily mu Bokovy milosti k podpisu. Nakonec je ale propustil s tím, že již o ničem nebude rozhodovat.

John Bok si dnes myslí, že snadného přístupu k němu nikdy nezneužil. Obává se ale, že spolu s dalšími lidmi, kteří se na Václava Havla obraceli s žádostmi o pomoc pro jiné, mu možná trochu zkrátili život, protože za ním chodili, i když byl nemocen, a nutili jej, aby vydával energii ve prospěch jejich chráněnců, čili aby se rozdával.

O dění kolem úmrtí Václava Havla si John Bok myslí, že dochází k mnoha nepatřičnostem. Přivlastňují si jej jako nástroj zviditelnění nicotní lidé, kteří by se v těžkých dobách disentu báli s ním promluvit a také jiní, kteří již jeho době nemohou rozumět, neboť ji sami nezažili. Ti i oni si myslí, že jim osobnost Václava Havla patří a mohou s ní libovolně nakládat. Místy to je až nechutné. Přesahuje to rámec zbožňování T.G.Masaryka, s nímž je někdy Václav Havel srovnáván, který si ale vydobyl postavení „tatíčka“, jež mu zajišťovalo odstup od pidižvíků výše zmíněného druhu.

John Bok přirozeně sleduje vše, co se nyní o Václavu Havlovi mluví a píše. Podle jeho názoru všem pozorovatelům ušla skutečnost, že se v jeho duši skrývalo věčné dítě. Dával to najevo udiveným výrazem očí a bezradným úsměvem, když jej něco nečekaného zaskočilo.

O způsobu, jímž se stát loučí s prvním českým prezidentem, si John Bok myslí, že všechny projevy pocty jsou plně zasloužené. Václavu Havlovi jako divadelníkovi s vyvinutým smyslem pro vnímání absurdity a kvalitu režie by na jedné straně mohla vyhovovat okázalost a dokonalá režie obřadů, jež rozloučení s ním doprovázejí. Myslí si ale, že na druhé straně by se mu nelíbily „vojácké“ prvky poct, protože podstatou jeho myšlení bylo nenásilí, a jeho vztah k armádě a zbraním byl velmi odtažitý. Odmítá také snahy napodobovat rozloučení s Tomášem G. Masarykem, protože se jedná o osobnosti rozdílného typu, působící za velmi odlišných okolností, lišící se i způsobem výkonu prezidentských pravomocí. Místo lafety by se mu zdál přiléhavější vhodně ozdobený krásný divadelní kočár.

Podle Johna Boka Václav Havel ovlivnil každého, kdo se dostal do jeho blízkosti. Rozděloval, ale i sjednocoval, a jeho vliv se úmrtím nevyčerpal a bude nadále působit. Jako příklad uvádí John Bok vlastní zážitek. Při čekání na vpuštění do sálu Pražské křižovatky se nenadále setkal tváří v tvář s Janem Rejžkem. Poměrně nedávno došlo mezi nimi k velmi ošklivému střetu s vzájemnou výměnou urážek. Jan Rejžek k němu přikročil se vztaženou rukou a pronesl jediné slovo: „promiň“. A tak Václav Havel posmrtně usmířil dva lidi, kteří by k sobě možná jinak již cestu nenašli.

Poznámka autora: text byl autorizován Johnem Bokem.

Vyšlo 22.12. 2011 na Politikonu jako 401. sloupek a na webu Šalamouna